Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nešťastná princezna Iveta B. a umělá mediální realita. Komentář známé české psychiatričky


Nešťastná princezna Iveta B. a  umělá mediální  realita. Komentář známé české psychiatričky

Autor: Facebook

Popisek: Iveta Bartošová

EXKLUZIVNĚ „Média, i ta seriózní, zpracovávají téma smrti Ivety Bartošové ze všech stran a do nechutných detailů. Její nejbližší – syn Artur, maminka a sourozenci – toho budou muset ještě hodně unést. (Vdovce, pana R., sem z pochopitelných důvodů nezahrnuji. To je trochu jiný případ.)“ Takto začíná svou úvahu nad nešťastným osudem Ivety Bartošové MUDr. Zuzana Krausová, kterou jsme pro KrajskéListy.cz oslovili. A pokračuje…

Aspoň ve smrti by si ale Iveta Bartošová zasloužila trochu víc soucitu a méně morbidní zvědavosti. Je to smutný příběh.  A přitom  začínal  jako pohádka: Hezká šikovná holka  z Valašska  se proslavila  jako zpěvačka. Měla úspěch, posluchači ji milovali, dostala se do Prahy do uměleckých kruhů, žila se slavným mužem, narodil se jí syn. Kdyby šlo opravdu o pohádku, tak by byla o tom, jak se prostá dívka stala princeznou. V pohádkách obvykle stačí, aby byla dívka krásná a „hodná“, případně  něco uměla. Pak se do ní zamiluje princ či král, vezmou se – a žijí šťastně  až do smrti…                                                                                                          

V  životě Ivety Bartošové takový pohádkový scénář kdysi nastal. V době, kdy jí bylo teprve 17 a chodila na gymnázium, se jí život dramaticky proměnil. Najednou byla slavná a úspěšná, lidé ji milovali, byla princeznou.  Ne nezaslouženě. Byla mladá, půvabná, křehká, dívčí a milá, dobře zpívala.   Zpěváka ovšem „dělá“ i jeho tým:  autoři, kapela, manažer, všichni lidé okolo. Buď ho táhnou nahoru… nebo  naopak. Zpočátku měla Iveta štěstí, pracovali s ní lidé, kteří její kariéře pomohli.  Byla na vrcholu. Udržet se tam je ovšem tvrdá práce a Iveta to nedokázala. Populární hudbě nerozumím a nepřísluší mi hodnotit, co všechno vedlo k úpadku její kariéry.  Každopádně k němu došlo a žádný z comebacků neměl dlouhého trvání. Současně s tím se měnili i lidé, kteří ji obklopovali.  A ti ji dál stahovali dolů.                                                                                                       

Nevyvážená emotivní osobnost

Pohádky obvykle končí  tím, že hrdinka dojde štěstí a stane se královnou.  Moderní pohádky -  romantické filmy a telenovely - dovádějí  pohádkové scénáře ad absurdum. City jsou v nich vždycky dramatické a silné, stále se něco děje, hrdinové bojují a trpí, ale nakonec vítězí. Toto schéma uspokojuje, alespoň zprostředkovaně, lidskou touhu po citovém dramatu a vzrušení. V životě to ovšem takhle nechodí. Velké city a okamžiky extáze jsou obvykle dost řídké, převládá všední každodennost a radosti jsou spíše drobné. A pokud se dramata a vášně vyskytnou, tak často nekončí dobře. To je ovšem pro dramatické povahy nuda a šeď, chtějí vzrušení  pořád.  Přijmout  všední realitu, kdy nám nikdo netleská, nikdo nenastavuje to báječné zrcadlo, kdy necítíme, že „žijeme naplno“, kdy se kolem nás netočí svět - to je pro nevyvážené emotivní osobnosti těžké až nesnesitelné.  A mají-li trochu teatrální sklony, tak si velké city a dramata sami hledají, pomáhají jim a produkují je. Iveta evidentně dramatické sklony měla. Možná dokonce velmi výrazné sklony dramatizovat a fabulovat – v situacích, které byly příliš všední, nebo tam, kde by měla za nějaký průšvih převzít odpovědnost a podívat se realitě do očí? (Bizarní historie se v její anamnéze vyskytují a opakují už nejméně od roku 1994, kdy ji měl unést Roman Tříska.)

Sláva změní psychiku                                                                                                                           

Sláva v příliš raném věku ovšem už zničila mnoho lidí v showbusinessu.  Sláva a výsadní postavení zákonitě změní lidskou psychiku. Nemá-li člověk opravdu pevný charakter a vnitřní disciplínu (a to kolem 20 let pochopitelně ještě nemá), postupně ztrácí schopnost sebereflexe. Začne sám sebe vnímat jako výjimečnou osobnost, vyvolenou k tomu, aby ji ostatní stále obdivovali, tleskali jí a všechno jí promíjeli. Sláva je návyková. A sláva byla nejspíš první droga, s kterou se Iveta setkala. Když se  pak někdy nedaří, když přijdou úzkosti, zklamání a smutky, alkohol nebo Diazepam je dokážou zmírnit.  Alkohol je, jak známo, legální tvrdá droga. Kdo se na něm stane závislý a neléčí se, toho  dříve či později zničí. Kombinace s uklidňujícími léky (anxiolytiky, nikoliv antidepresivy) je přímo smrtonosná. Vede do začarovaného kruhu, mění osobnost i mozkové funkce a nakonec, bohužel, poměrně spolehlivě zabíjí. Iveta se pohybovala v rizikovém prostředí a byla labilní tj. potřebovala určitě často něco, co spolehlivě a rychle zabírá – alkohol, anxiolytika.  Zvykla si na ně a už bez nich nedokázala fungovat. Navíc měla zřejmě k závislosti i určitou genetickou dispozici - problémy s alkoholem se v její rodinné anamnéze údajně vyskytly.

Bulvár jako spojenec i nepřítel

Iveta poznala slávu jako hodně mladá a nevyzrálá holka  a pravděpodobně si na ni tak zvykla, že bez ní nemohla být. Tady vstoupil  do hry bulvár. Zpočátku to nejspíš byla oboustranně prospěšná symbióza. Bulvár  dodával jejímu životu vzrušení a dramatičnost a sám z toho profitoval. Každá příhoda z Ivetina  života byla událostí, o které se psalo. Mohla se dál cítit jako hvězda. Před domem tábořili fotografové, byla na obálkách časopisů, lidé o ní mluvili.  Byla  čím dál víc bulvární celebritou než zpěvačkou.  Vznikala kolem ní postupně jakási umělá realita, nekonečná telenovela o životě Ivety Bartošové . Čtenáři  si navykli, že se v každém dalším čísle (určitých periodik) dočtou zase něco o Ivetě B. Byl to takový „reality seriál“, pravidelná rubrika, kterou čtenáři chtěli a dostávali ji. Dokud šlo vše relativně dobře, symbióza s bulvárem asi  fungovala k oboustranné spokojenosti. Jenže Ivetin skutečný život byl čím dál rozháranější, její  kontakt s realitou čím dál menší,  ničil ji  alkohol a deprese. Měla konflikty. Neměla peníze. Obklopovala se čím dál podivnějšími muži a žila v podivných vztazích. A bulvár o tom všem čile psal. Nedělal v podstatě nic jiného než dřív, jenže už nepsal tolik o kráse a talentu, jako spíš o malérech a trapnostech. A to pochopitelně deptá.  Najednou se Iveta už asi necítila jako princezna, ale jako oběť. A řešila to alkoholem, prášky, novými partnery. Vypadala jako křehká a bezbranná holčička. Byla ale taková?

Trochu naivní, trochu  zhýčkaná

O tom vědí své její nejbližší. My bez osobní znalosti a na dálku můžeme  jen spekulovat: Byla asi  trochu naivní a trochu  zhýčkaná. Toužila po ideálním štěstí ( které neexistuje), takže byla nejspíš často nešťastná a frustrovaná. V té mediální záplavě, která kolem ní vznikala, je těžké se vyznat a rozpoznat  pravdivé jádro.  Přesto se určité vzorce chování opakují a je možné podle nich psychologické závěry udělat. Zdá se, že Iveta byla psychicky velmi labilní (v psychiatrické terminologii emočně nestabilní) a nezralá (tj. nikdy vlastně úplně nedospěla). Možná se u ní jednalo  o  tzv. hraniční typ osobnosti. (To je ovšem čirá spekulace, která vychází ze zprostředkovaných informací.) Pro tento typ osobnosti je typická velká emoční labilita a proměnlivost prožívání a chování – někdy srdečná, někdy zlá, sklon k extrémům, pocity vnitřní prázdnoty, problémy v blízkých vztazích a sklony k závislostem, sebepoškozování a sebevražedným pokusům. To jsou kořeny, z kterých často vyrůstají deprese a úzkostné stavy. Ty se dotyčný snaží všelijak svépomocně tlumit, většinou alkoholem, návykovými léky nebo drogami. Tím se bludný kruh uzavírá a časem není zřejmé, zda problémy jsou následkem pití (fetování) nebo  původních psychických dispozic.  Lidé s emočně nestabilní hraniční osobností jsou obvykle hluboce nešťastní, ale zároveň dělají nešťastné i lidi kolem sebe. Nedokážou najít ve vztazích přiměřenost: neumějí být sami, ale ani s partnerem. Ze začátku si ho idealizují a touží po blízkosti a bezpečí, když k ní ale dojde, cítí se jako vězni, partnera odmítají a utíkají před ním. Tato houpačka se stále opakuje, buď s jedním nebo s více partnery. Bez dlouhodobé psychoterapie se to příliš změnit nedá. Lidé s tímto typem osobnosti také špatně tolerují frustraci a reagují na ni často extrémně – sebepoškozováním, sebevražednými pokusy.  Iveta B.  měla za sebou několik sebevražedných pokusů. Ty mohly a nemusely být vážně míněné, nejspíš byly podpořeny alkoholem, prášky nebo obojím. I ten poslední, dokonaný pokus mohl být takovým náhlým impulsem, který bohužel vyšel. Mohlo ale jít i o sebevraždu plánovanou. Pro tu by svědčilo zvolené datum a způsob i dopisy na rozloučenou. Skok pod vlak je velmi drastický způsob sebevraždy, který znamená téměř jistou smrt. Takový volí často pacienti v závažné depresi, kteří opravdu zemřít chtějí. A Iveta Bartošová působila na svém posledním videozáznamu  vyčerpaně a depresivně. Rezignovaná, utlumená (čím?), pasivní, spíš jako mechanická loutka.  Objevily se i spekulace o tom, že manžel Josef Rychtář Ivetu ovládal a možná týral. Na tomto videu  Iveta skutečně jako oběť působí. V podobných případech nemusí jít rovnou o domácí násilí. Stačí, když muž zneužívá psychického oslabení partnerky, chová se nepředvídatelně, střídavě laskavě a tvrdě, a ženu tím manipuluje k závislosti a poslušnosti. Nebo manipulovala i Iveta? Nevíme toho dost, abychom dělali jednoznačné závěry. A nejspíš se my - veřejnost ani nikdy přesně nedozvíme, jak to doopravdy bylo. Koneckonců, co je nám do toho? Měli bychom nechat Ivetu Bartošovou a její blízké na pokoji.

Sláva a popularita? Není co závidět

Dalo se tomu všemu zabránit? Někdy v začátcích snad, v poslední době už těžko. Určitě ne ambulantní léčbou. Hospitalizace na psychiatrii by samozřejmě byla mohla pomoci, otázka je, jak dlouho by tam Ivetu bylo možné udržet. V jejím případě by pobyt musel trvat řadu měsíců, na něj pak navazovat další intenzivní léčba.  Není také úplně jednoduché pacienta proti jeho vůli k hospitalizaci přimět.   Je to  ale jediná šance, jak člověka v depresi či závislosti ochránit před sebou samým a jak mu z bludného kruhu pomoci.

Příběh Ivety B. je smutný a poučný.  Nezvládla svůj úspěch. Toužila po něm, dosáhla ho,  ale nakonec ji zničil. Není ve světě showbusinessu jediná. My obyčejní lidé bychom takzvaným celebritám neměli jejich slávu a popularitu závidět.  Spíš bychom jim měli přát, aby ji ve zdraví přežili.

Čtenářský návyk na umělé emoce

Smutné drama Ivety B.  také ilustruje, jak fungují masmediální psychózy v současné společnosti. Bulvární  média vytvářejí umělou realitu, ta dál žije vlastním životem, rozvíjí se a košatí. Pod heslem „lidi to chtějí, tak jim to dáváme“ naučil bulvár své čtenáře na některé tzv. celebrity podobně jako dítě na dudlík: předkládá šťavnaté informace z jejich soukromí tak dlouho, až na ně čtenářům vytvoří  návyk. Ti pak žádají pravidelný přísun novinek. A dostávají ho, čímž se bludný kruh udržuje.   Některé lidi dnes  nezajímá až tolik, co dělá jejich babička nebo soused, ale zajímá je, co měla Iveta Bartošová ten den  k snídani.  Je to ještě normální?  Není. Je to voyeurismus, který je sice do určité míry přirozený, ale právě ta míra je problém. Bulvár ho pěstuje a rozvíjí tak, že se stává patologickým. Bulvár z něj žije, ale čtenář při tom dětinští, není schopen (ani nechce) konzumovat složitější texty, nezajímá se o skutečnou realitu, jen o tu umělou. V tomto duchu  pak konzument bulváru prožívá i zástupné city. Je zoufalý a zděšený tím, co se – např. teď s Ivetou -  stalo, hltá jednu zprávu za druhou, propadá hysterickým emocím kvůli někomu, koho nikdy neviděl. Je to náhradní drama, které si hezky užijeme a nic nás to nestojí.  Ve skutečném životě se sebou tolik emočně cloumat nenecháme. Utrpení v naší blízkosti se nás zdaleka tolik nedotkne. (To samozřejmě neplatí obecně,  bohudík.) Nicméně náklady bulvárních deníků a návštěvnost těchto serverů je děsivě vysoká. Hrozba války ve východní Evropě? Hladomor v Africe? Netáhne. Zato rozchod nějaké rádobycelebrity? To je zajímavé téma! Virtuální emoce, citové oploštění, morbidní zvědavost  a laciná teatrální gesta – k tomu nás vychovává nadměrná konzumace „umělé“ reality. Děsím se toho, co nastane kolem pohřbu chudinky Ivety Bartošové. Je skutečně legitimní krmit čtenáře informačním odpadem? A nemáme se my čtenáři také trochu ovládat a nehltat vše, co nás příjemně vzrušuje a u čeho netřeba myslet? Tak se  zkusme všichni vzpamatovat, prosím.

Autor: Zuzana Krausová

Zdroj: http://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-10/5163-nestastna-princezna-iveta-b-a-umela-medialni-realita-komentar-zname-ceske-psychiatricky.htm

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář