Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 10. 2016

 

 

 

Rozložená společnost a arogantní všemocné elity. Poděkujme Václavu Havlovi. Petr Žantovský důkladně rozebral, proč na nás tento týden vykukoval z každého kanálu

8. 10. 2016

TÝDEN V MÉDIÍCH Jen omílané moralizující fráze a prázdný myšlenkový souhrn divadelníka na politické pozici, tak vzpomíná Petr Žantovský na prvního českého prezidenta Václava Havla. Za trapas pak mediální analytik považuje to, co se odehrálo kolem nedožitých Havlových osmdesátin. Našel však i zásadní konstatování, v němž se poukazuje na černobílé vidění světa jako na neblahé dědictví posledního československého prezidenta. Jeho vinou se podařilo do společenské debaty zasít představu o věčném střetu dobra se zlem, pravdy a lásky se lží a nenávistí.

Rozložená společnost a arogantní všemocné elity. Poděkujme Václavu Havlovi. Petr Žantovský důkladně rozebral, proč na nás tento týden vykukoval z každého kanálu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Mediální ohlédnutí za uplynulým týdnem nemůže Petr Žantovský začít ničím jiným než tím, co se odehrávalo kolem nedožitých osmdesátých narozenin posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla. „Člověk z toho musel mít pocit, že se neděje nic jiného, než že by pan prezident Havel oslavil osmdesáté narozeniny. Z lidského hlediska je samozřejmě smutné, že se jich nedožil. Na druhou stranu ta neuvěřitelná vlajkosláva a ty trachtace, které ideologicky pořádala média, jsou dost neuvěřitelné a velice silně připomínají takové to tatíčkování za první republiky,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský s odkazem na prvního československého prezidenta.

Při vyhledávání v Národní knihovně podle věcných hesel u jména Tomáš Garrigue Masaryk zjistíme, že sám napsal několik desítek publikací. „Ale o něm byly napsány stovky, ne-li tisíce publikací, které měly v průběhu první republiky a ještě krátce po druhé světové válce velmi rozmanitou úroveň. Na jedné straně vyšla poměrně velmi dobrá kniha Emila Ludwiga Duch a čin, na druhé vycházely neskutečné blbosti a bláboly, knihy Tatíček ve fotografii, kde se umocňuje vlajkosláva a celé to zbožštění pana prezidenta Masaryka, to jsou všechno takové moderní mytologie. My to tu máme, bohužel, tradičně napříč režimy, protože úplně podobné mytologie a tance se potom dělaly kolem Gottwalda a dalších rozmanitých papalášů,“ připomíná mediální odborník.

Od vládnutí máme elity, ty vždy všemu rozuměly lépe

Jestli by se to Václavu Havlovi líbilo, kdyby se na slávu kolem svého výročí díval, vědět nikdo nemůže. „Ale je pravda, že to je trapas. To, jakým způsobem skloňuje každý jméno Havel, jak si ho každý přizpůsobuje svým účelům, jak si jím každý ospravedlňuje svoje vlastní ideologie nebo svoje vlastní politické zájmy, jak si přisvojuje Havla, jeho dílo nebo to, co vydává za jeho odkaz a za jeho myšlenky, tak to je skutečně politický kýč. Protože Havel nebyl nikdy politik, vždy byl jenom divadelník na politické pozici a ve své době to sehrávalo určitou roli. Jistě byl charismatický, určitě měl velký počet spontánních a spíš emocionálně motivovaných než rozumem odůvodněných příznivců, protože racionálně vzato jeho myšlenkový souhrn byl poměrně dost prázdný,“ tvrdí Petr Žantovský.

V jeho jádru nic zásadního politického nebylo. „Byly tam jenom moralizující fráze a takové ty etické etalony, ale nic opravdu politického, co by se dalo nazvat politikou prezidenta Havla. Jo, něco jiného je nepolitická politika. To sice nevymyslel, to je mnohem starší pojem, on si ho pouze přisvojil a udělal si z něj vlajku a neustále to omílal. Ale když se dnes člověk podívá na politickou realitu, tak má dojem, že na Havlova slova, bohužel, zdůrazňuji slovo bohužel, pomalu dochází. Protože o čem byla nepolitická politika podle Havla? Inu o tom, že vládnout mají elity, protože demokratičtí voliči, řekněme ten plebs, který chodí k volbám, tak ten tomu přece nerozumí, není možné mu svěřit rozhodování, není možné mu svěřit ‚vládu věcí tvých, lide‘, jak Komenského slova zpopularizovala Modlitba pro Martu, prostě proto, že od toho máme elity, aby rozuměly všemu lépe,“ ironicky poznamenává mediální analytik.

Koncentrace moci v rukou nikým nevolených spolků

Elity v duchu Havlovy nepolitické politiky byly NGO, nevládní organizace tzv. občanské společnosti. „To je další floskule, kterou omílal od rána do večera v každém svém vystoupení. Občanskou společností zaštiťoval v podstatě velmi politické činy své tzv. nepolitické politiky, což vlastně znamená koncentraci moci v rukou nikým nevolené elity různých takzvaných neziskovek. Dnes vidíme, že všechny ty Evropské hodnoty a podobné spolky, které jsou velmi vydatně krmeny z veřejných zdrojů, nevzešly z žádných voleb, nemusely o své místo na slunci a v rozpočtu státních organizací s nikým bojovat, nemusely přesvědčovat voliče o kvalitách svých myšlenek a o tom, že přinášejí skutečné dobro,“ upozorňuje Petr Žantovský.

 

Aniž by něco takového musely podstupovat, tak si to zařídily jinak. „Přes nějaké konexe, v daném případě přes různé Koláře, Zieleniece a takové podobné, si zařídili to otevřené vemeno. A z toho otevřeného vemena sají a pouštějí do světa ideologii, která je ideologií nějaké velmi silné mocenské skupiny zčásti v Bruselu a zčásti za velkou louží. To přece nejsou žádné občanské spolky, které se starají o děti, seniory, postižené, minority, nemohoucí, sociálně handicapované a tak dále, to jsou prostě mocenské spolky, které usilují zcela jednoznačně o prosazení naprosto konkrétních politických myšlenek. A takhle si Havel představoval tu nepolitickou politiku, že budou vládnout elitní jedinci jako on a jeho kamarádi,“ vysvětluje mediální odborník.

Po smrti bojuje za své žijící kamarády usilující o své trafiky

Samozřejmě měli být ve svém vládnutí posilováni, podporováni a propagandisticky vyzdvihováni zmíněnými „nepolitickými politikami“ těch občanských společností. „Tedy těch nejrůznějších sdružení, těch Jandů, těch Evropských hodnot a tak dále. To je přesně ono. Tuhle nemoc současné demokracie odhalil Václav Klaus už před několika lety, ještě když byl prezidentem, a na jeho slova opět došlo. Ale je smutné, že nejsme schopni se nějakým způsobem poučit. I když někde vidíme jasnou, zřetelnou a odůvodněnou analýzu nějakého problému, tak nejsme schopni mu zabránit. Naopak se ženeme z extrému do extrému a necháme všechny tyhle síly, aby nad námi vládly. A v této situaci dnes jsme,“ lituje Petr Žantovský.

 


 

 

 

 

Aby pouze nementoroval Havlův odkaz, tak přechází k tomu, co ho v souvislosti s prvním českým prezidentem v médiích zaujalo. „Po dlouhé době to byl Deník Referendum, kam obvykle nechodím pro myšlenkové inspirace. Tentokrát mě tam velice zaujal článek Jana Grubera, který se jmenoval ‚S Havlem na rtech jde vždy o dobro‘. Vyšel už dříve, ale nyní ho k výročí připomněli. Je v něm spousta velmi důležitých vět. Autor si všímá toho, jak si Havla každý dává na vlajku, do hesel, jak se s ním Daniel Kroupa oháněl při své kandidatuře do Evropského parlamentu v roce 2014, jak se jím Karel Schwarzenberg oháněl ve své volební kampani nebo jak si ho s dalajlamou Bursík vyvěšuje na svůj dům ve Sněmovní ulici. A vždy je to s nějakým konkrétním politickým cílem, takže Havel vlastně po smrti bojuje za své žijící kamarády usilující o své trafiky,“ podotýká mediální analytik.

Havlova neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů

Za podstatnou považuje tuto část Gruberova textu o Havlovi: „Černobílé vidění světa je neblahým dědictvím bývalého českého prezidenta. I díky jeho veřejnému působení se podařilo zasít do společenské debaty představu o věčném střetu dobra se zlem, pravdy a lásky se lží a nenávistí. Právě ona často kritizovaná neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů české společnosti. Neboť politika redukovaná na střet čistoty a špíny nemůže dojít ke kompromisu.“ Považuje ji za zásadní konstatování. „A jsem moc rád, že ho pronesl někdo jiný než člověk typu Václava Klause, že to říká autor z opačného názorového tábora. Tím to v podstatě validizuje, tím potvrzuje pravdivost této teze. Václav Havel vzešel z myšlenkového odkazu šedesátých let, kdy v komunismu, ať už pojednávaném stalinsky, nebo s lidskou tváří, vždy šlo o boj dobra a zla, černého a bílého, třídní boj, chcete-li. A Havel, i když sám komunistou nebyl, nepřekročil stín svého genu ze šedesátých let,“ míní Petr Žantovský.

 

 

 

 


 

 

 

 

Antagonismus dobra a zla v něm zůstal a Havel ho živil celá devadesátá léta i ještě v novém tisíciletí. „Protože ten svět takhle viděl. Viděl ho jako střet ‚nás, dobrých hochů, co spolu mluvíme‘, té elity, a těch ošklivých, případně hloupých, kteří jsou proti nám a dovolují si nás nějakým způsobem kritizovat a ztěžovat nám to naše vyvolení k tomu, abychom těm hloupým vládli. To je přeloženo do lidovější češtiny, o co šlo v odkazu Václava Havla. Je samozřejmě typické, že takhle natvrdo to řekne tu a tam internetové médium, ale mainstreamová média ne. Ty vlajkoslávy, ty neskutečné tirády, které provozovali v České televizi i jinde, se mi ani nechce zmiňovat. Je to takový návyk českého novináře, kam vítr, tam plášť, vidím tribunu, tak tam mávám a věřím, že budu spatřen a budu při svém velkém angažmá za něj odměněn. Tak to je taková prodejnost českého novináře,“ poukazuje mediální odborník.

Junckerové, ale i bruselští podržtaškové po maďarském referendu jásali

Za druhé téma si vybral maďarské referendum o migračních kvótách, které však kvůli nižší než padesátiprocentní volební účasti nebylo platné. „Je zajímavé si všímat, jak se kdo chápe toho výsledku a jak různě ho lze interpretovat, mediálně i politicky. Samozřejmě že příznivci Evropské unie, různí Junckerové, Schulzové i další potentáti, ale i různí podržtaškové v Bruselu a ve Štrasburku, začali okamžitě jásat, jak je Orbán poražen, následováni samozřejmě podržtašky v našich médiích, čili lidmi typu Fendrycha, Palaty a spol. Ti všichni jásali, že Orbán je na kolenou a že mu něco neprošlo, zatímco předtím mu procházelo všechno hladce,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský s tím, že sám by výsledek maďarského referenda takto nehodnotil.

Doporučuje nezůstat jen u čísla 43,45 procenta lidí, kteří se zúčastnili referenda, ale uvědomit si, že proti kvótám hlasovalo 3,3 milionu občanů z celkového počtu 9,9 milionu obyvatel Maďarska. „Je třeba odečíst nezletilé, kteří nemohli v referendu hlasovat, přestárlé a nemocné lidi, kteří se z těchto důvodů nemohli zúčastnit, ale i lidi, kteří jsou proti Orbánovi politicky v opozici. Ale když vezmu počet obyvatelstva, tak je to přesně třetina, která se vyjádřila aktivně proti kvótám. Podtrhávám slovo aktivně, tedy že došli k urně a vložili do ní svůj hlas. To je velmi vysoké číslo, protože kromě těch, co tam dojít nemohli, byla další skupina lidí, kteří tam nešli buď proto, že jim to je jedno, nebo to nepovažovali za tak důležité pro svůj život. Ale není to tak, že by šli k referendu a aktivně hlasovali proti Orbánovu návrhu, tedy pro přijímání migrantů podle kvót Evropské unie,“ poznamenává mediální analytik.

Nešlo jen o hlasování proti migračním kvótám, ale i proti Evropské unii

Drtivá většina z těch, kdo přišli hlasovat, se vyslovili proti kvótám a vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že se proti nim Maďarsko vyjádřilo zcela jednoznačně. „To je celkem prostinká úvaha, kterou samozřejmě může zpochybnit ten, kdo je ideologicky nějak postaven a ideologicky vyhraněn protiorbánovsky. Nebo jak se zcela chybně říká proevropsky, protože místo proevropsky je přesnější projunckerovsky, promerkelovsky, proschulzovsky. Já si myslím, že tihle lidé nemají s Evropou vůbec nic společného, že si jenom hrají na to, že Evropě vládnou. No a občas jí vládnou, ale jenom se jí rétoricky ohánějí, s Evropou a její kulturou, historií a tradicí však konkrétně tihle lidé nemají vůbec nic společného, protože to jsou pouzí úředníci a Evropa má určitě ctihodnější tradice, než je jenom byrokracie a snaha menšiny ovládnout většinu,“ připomíná Petr Žantovský.

 


 

 

 

 

Nikde v médiích nezaznamenal, že by někdo napsal, že 3,3 milionu maďarských občanů, kteří hlasovali proti kvótám, bylo o dvě stě tisíc víc, než kolik občanů hlasovalo v Maďarsku v roce 2003 pro vstup země do Evropské unie. „To je docela zásadní relace. V souvislosti s nedělním referendem je dobré připomenout, že Maďarsko, stejně jako Polsko je dnes stavěno do pozice jakéhosi vyvrhele v Evropské unii. Už na jaře 2013 bylo Maďarsko vystaveno nátlaku Německa a dalších zemí, které vůči němu chtěly vyhlásit ekonomické sankce. To nikdo nepřipomíná. Ale Maďar si to pamatuje, Maďar ví, že Evropská komise a potentáti v Bruselu jsou proti němu dlouhodobě a chtěli by Maďary lépe ovládat a víc rozhodovat o jejich životech. Proto hlasování proti kvótám bylo také proti Evropské unii. Takovou interpretaci vysloví tu a tam někdo na internetu, ale v mainstreamových médiích jsem takovou interpretaci nezaznamenal, i když je nejspíš pravdivá,“ domnívá se mediální odborník.

Senát neměl smysl ani v jednom okamžiku své existence

Vzhledem k probíhajícím krajským a senátním volbám u nás ho napadlo srovnat účast v našich senátních volbách a při maďarském referendu. „Vyhledal jsem si čísla od roku 1996, kdy se volilo poprvé, až do roku 2014, kdy se volilo do Senátu zatím naposledy. A těch maďarských 43,45 procenta v referendu jsme překročili pouze jednou, a to v roce 2010, kdy jsme v prvním kole dosáhli účasti 44,59, tedy o procento a čtrnáct setin víc než v Maďarsku referendum. Všechna ostatní čísla jsou podstatně nižší. V prvním kole to je zpravidla kolem 30 procent, ale i 24 jako v roce 2002, a ve druhém kole to bývá dvacet a méně procent. V roce 2014 to bylo 16,7 procenta. Dnes někteří Fendrychové a spol. jásají, že Orbán byl na hlavu poražen, ale to by tedy logicky znamenalo, že by náš Senát neměl existovat,“ přemítá Petr Žantovský.

 


 

 

 

 

Samozřejmě jedna věc je litera zákona, ale druhá věc je také duch zákona a duch zdravého rozumu. „A zdravý rozum říká, že když se voleb zúčastní 16 procent oprávněných voličů a vyjde z toho nějaký usmolený senátor z Horní Dolní, tak je něco špatně. Tak bychom se asi měli zamyslet nad tím, jestli ta komora Parlamentu dává smysl, když je obdařena takhle nízkou důvěrou občanů. Pak bychom asi měli vést své zákonodárce v té druhé komoře, aby se zamysleli nad ústavním zákonem, jestli Senát má, nebo nemá význam. Tato komora neměla smysl ani v jednom okamžiku své existence. Ani když v něm převládala ODS a hrála si svou politiku, ani dnes, když si tam svoji politiku hraje ČSSD. Ani v jednom okamžiku své existence nesehrál Senát žádnou významnou politickou roli,“ vadí mediálnímu analytikovi.

Nejhorším průšvihem bylo schválení Lisabonské smlouvy i hlasy ODS

Vždyť Senát kromě toho, že utrácí značné peníze, je z velké části pouze odkladištěm vysloužilých politiků z jiných – vládních nebo poslaneckých – lavic nebo je to jenom taková hra na demokracii. „Ale to je zase typicky Havlovo dítě. Havel byl ten, kdo nejvíce usiloval o to, aby vznikla druhá komora Parlamentu, aby byl Senát, aby to byla taková relativizující komora. Nelíbilo se mu totiž složení Poslanecké sněmovny, protože z voleb vzešlo trochu jiné, než mu vonělo. Tak si myslel, že do Senátu protlačí ty své Karásky a kamarády z disentu a že budou minimálně přes ty zákonné pojistky a vracené zákony ovládat politiku v České republice. Dnes to tedy – s prominutím – vypadá spíš tak, že Senát je jenom rozkladná struktura, která nikdy ničím pozitivním k ničemu nepřispěla,“ soudí Petr Žantovský.

 

 


 

 

 

 

Za to nejhorší, čeho se Senát dopustil, považuje to, že za vlády Mirka Topolánka, kdy v jeho čele stál Přemysl Sobotka, hlasy ODS schválil Lisabonskou smlouvu. „Jejím důsledkem jsou dnes kvóty a nesoulad mezi státy Visegrádu a Evropské unie. Všechno to, co se dnes děje v Evropě, je důsledkem Lisabonské smlouvy. To věděl v této zemi z těch podstatných a rozhodujících lidí zase jenom Klaus a říkal to. Zatímco senátoři ODS slibovali většinou euroskepsi, ale hlasovali z velké části – ne všichni, abych byl spravedlivý – pro Lisabonskou smlouvu, bez nich by jinak neprošla. Takže k čemu ten Senát máme? Takže když se takhle zamyslíme, tak těch maďarských 3,3 milionu občanů, kteří hlasovali proti Evropské unii, je docela zajímavé číslo. Chápu, že to v českých médiích nikdo takhle neocení,“ konstatuje mediální odborník.

V Sýrii hrozí vypuknutí světové války, ale česká mainstreamová média mlčí

Na závěr se zamýšlí nad zprávou, kterou vydala Tisková agentura Slovenské republiky ve čtvrtek ve 20 hodin a 4 minuty, ale v českých agenturách ani webových médiích typu Aktuálně.cz, Novinky či iDNES se neobjevila. „Ta zpráva říká, že Spojené státy ohlásily, že budou útočit na syrské vládní síly. A Moskva v odpověď na tuhle pohrůžku prohlásila, že je připravena použít své vlastní zbraně na ochranu syrských vojáků. Je to samozřejmě reakce i na to, že Spojené státy už v minulém měsíci zabily více než šedesát syrských vládních vojáků, takže je zřetelné, že nebojují proti Islámskému státu, ale proti armádě Bašára Asada, což je při vědomí všech souvislostí stále ještě legitimní prezident Sýrie. A Spojeným státům ani Rusku ani nikomu jinému není nic do toho, co se v Sýrii děje, a nemají si tam co realizovat svoje vlastní cíle,“ tvrdí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Rusko je ale v tuto chvíli o půl kroku vepředu, protože respektuje, že Bašár Asad je legitimně zvolený prezident. „Ničím podobným se nemohou ohánět ty bojůvky, guerilly a teroristické organizace typu Islámského státu nebo an-Nusrá. Ta se přejmenovala na Frontu dobytí Sýrie a tvrdí, že už s an-Nusrou nemá nic společného, ačkoli to jsou stejní panáci, ve stejných kuklách, se stejnými kalašnikovy v ruce. Najednou to už není odnož al-Káidy, ale umírněná opozice, která je podporovaná Spojenými státy. To všechno je jedno velké pokrytectví a to, že si tam Amerika hraje svoji geopolitickou hru vůči Rusku, je i velmi nebezpečné. Tak tuto zprávu, kterou vydala Tisková agentura Slovenské republiky, česká média zamlčela. To, že se v Sýrii schyluje – když nezavládne rozum jako třeba během karibské nebo berlínské krize – ke světové válce, česká média úplně ignorují. A já jsem z toho poněkud perplex,“ přiznává mediální analytik.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rozlozena-spolecnost-a-arogantni-vsemocne-elity-Podekujme-Vaclavu-Havlovi-Petr-Zantovsky-dukladne-rozebral-proc-na-nas-tento-tyden-vykukoval-z-kazdeho-kanalu-457213

 

Z diskuze pod článkem:

Havlismus není kult havla, dokonce osoba Havla je v tom pojmu nicotná a zástupná. Podstatu havlismu vystihuje pojem PSYCHICKÝ TROCKISMUS, asgk, 8. 10. 2016 14:07:10
Psychtrockista je přesvědčen, že má právo určovat ostatním co se jim má líbit a co ne, co si mají myslet, co mají dělat. -- Trockizmus (jako psychický jev) nespočívá přímo ve sdílení nebo následování myšlenek Lejby Bronštajna alias Trockého, psychickým trockizmem je myšlen psychický jev (porucha), který existoval odedávna, v Bronštajnu-Trockém jen získal svého nejvýraznější představitele. České adekvátní slovo nejblíže je "POSEDLOST". -- Podstata psycho-trockizmu spočívá v následujícím: (**) ideologická všežravost - psycho-trockistovi je úplně jedno, jakou myšlenku, směr nebo ideologii bude prezentovat, hlavně když při tom může ukojit své ambice (**) téměř kompletní hluchota k jakékoliv kritice (**) hrubý rozpor mezi slovy a činy; (**) bytostné přesvědčení o tom, že "Já jsem lepší než ostatní, proto já mám právo ... , a ostatní musí... " (**) přesvědčení o vlastní výjimečnosti, předurčenosti rozhodovat o ostatních "v zájmu jejich vlastního blaha" (a být za to patřičně společností odměněn) -- Doplňkové indikátory: (**) používání záměny, matení pojmů, nazývání jevů neadekvátními pojmy (**) vyhýbání se konkretice, například ve formě stavění se do pozice obhájce nějakého "abstraktního dobra" (např. Havlův "humanizmus", o němž všichni mluvili, ale nikdo nevěděl, co to znamená). -- Část z havloidů si o sobě tyto vlastnosti nemusí uvědomovat, můžou být skutečně přesvědčeni o tom, že se snaží dělat dobrou věc.
vice komentářů: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rozlozena-spolecnost-a-arogantni-vsemocne-elity-Podekujme-Vaclavu-Havlovi-Petr-Zantovsky-dukladne-rozebral-proc-na-nas-tento-tyden-vykukoval-z-kazdeho-kanalu-457213/diskuse
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář