Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nadace Menhirostav - klobouk dolů!

23. 11. 2009

z Blatenských listů:

Drobné památky Blatenska

Při silnici z Blatné do Hajan, v místech hranic katastrů obcí Hajany a Chlum, leželo až do letošního

podzimu torzo kamenného kříže. Tento stav je dnes již, jak se říká „díky bohu“ minulostí.

 

Zásluhou členů a přátel Nadace pro záhranu a obnovu megalitických staveb Menhirostav byl kříž obnoven. Na nižší sokl byl znovu osazen vysoký hranolový pilíř opatřný novou horní deskou

s kovaným křížem. Práce provedla k všebecné spokojenosti již zmíněná nadace pod vedení

Petra Štěpána z Hajan. Kamennou desku dodal kamenický mistr Františk Jančar z Blatné a kovový křížek zhotovil Milan Hrubý mistr kovářký z Čekanic. Díky těto nadšencům je blatenský region

bohatší o další zachráněnou resp. obnovenou památku. Děkujeme!

 

Před 2 lety z Blatensko sobě:

....Na cestě mezi Vrbnem a Mračovem na jižní straně nízkého skalnatého hřbetu na místě se nachází kamenná středověká sušárna na ovoce. Je to dvoukomorová kamenná pec, která je uvnitř oddělená kamennou deskou s dvěma otvory na proudění vzduchu. Tato památka byla po archeologickém průzkumu v 90. letech minulého století obnovena firmouMenhirostav(P.Štěpán). Sušička sloužila na sušení ovoce, obilí a jiných přírodních produktů. ....


Bezdědovice Obec leží severně od Strakonic, severně od Blatné.Kříž (/2072) .

Výška (cm) Šířka (cm) Tloušťka (cm)
_ _ _
Na kříži je letopočet 1886.
Kříž byl opraven sdružením Menhirostav z Hajan.27.9.2007 - Fotografii zaslal pan František Mikule

 

Před 10 lety z Reflexu:

 

 

 

 

 

 

 

Podivné nálezy vztyčených kamenů na jihu Čech - v oblasti proslulé četnými nálezy z doby keltského osídlení - mají překvapivé vysvětlení. O čem se před časem odvážil regionální tisk jen nesměle spekulovat, dnes může Reflex potvrdit: nejde o náhodné dílo přírody a záhada má své jméno : MENHIROSTAV.

Ufouni v Čechách"Severozápadně od Blatné, poblíž silnice do Kocelovic, v místě zvaném Na Sahaře, se nachází vztyčený kámen, který dosud nebyl v literatuře zabývající se megalitickými památkami zmiňován." Tak začíná článek v čísle Blatenských listů z 1. června 1995. Jde o první zprávu, která si všímá zdánlivě dosud opomíjeného díla našich prapředků. "Pokud by se potvrdilo, že byl vztyčen uměle," spekuluje tento regionální občasník, "půjde o jeden z největších objektů tohoto typu u nás ..."

Blatenské listy jsou vpravdě originální tiskovinou. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak jednoho léta redakce skoncovala s problémem aktuálních předpovědí počasí (příslušná rubrika místo toho informovala o průběhu předchozí zimy) či s jakým citem probouzí fantazii čtenářů černé kroniky (tajemně stručná zpráva "V posledním vlaku z Bělčic do Blatné to několik mladíků dost přehnalo" se stala legendou).

V případě tajemného kamene ovšem může Reflex potvrdit nejen serióznost redakce, ale současně také dobrý nos autora zprávy. Kámen byl skutečně vztyčen uměle. A co víc, v kraji se během následujících let objevily další tři, z nichž jeden ho výškou ještě o víc než metr předčí!

KAMENOMANIE

 

Bohužel - nejde o rekordní dílo našich prapředků, nýbrž o práci donedávna anonymní skupiny blouznivců organizovaných v "nadaci pro záchranu a obnovu megalitických staveb", nazvané nepříliš poeticky Menhirostav (neplést s Metrostavem).

 

Dnes zhruba třicetičlenné sdružení vzniklo koncem roku 1994 a po uplynutí pátého výročí konečně se slovy "Kdo má to tvoje věčný otravování vydržet?" zpřístupnilo autorovi tohoto textu své archívy.

 

Není to veselé čtení. V podstatě o žádnou nadaci nejde, i když to o sobě tvrdí a s megalomanií sobě vlastní označuje své písemnosti kulatým razítkem, jež velikostí předčí i prezidentskou kancelář.

 

Zkázu hrobky Battagliů a Enisů kdysi dávno odstartovali chamtivci, kteří z novogotické památky ukradli střešní tašky. Menhirostav letos započal rekonstrukci. "Bílý most" ze sedmnáctého století leží na dnes už nepoužívané cestě mezi Blatnou a ZávišíneČlenstvo nadace (říkejme jim tak, když už si s tím dali takovou práci) má značně různorodé složení. Od dělníků po podnikatele, od žen v domácnosti po bankovní úřednice. Práva mají všichni stejná - téměř žádná. V podstatě jde o despocii, kterou ovládá každoročně znovu a povinně volený generální ředitel, jinak zběhlý student režie loutkoherecké fakulty DAMU a výtvarník rozporuplných kvalit, který si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenován. "Členové mají jen práva, která si sami odhlasovali," tvrdí. "Pracovat, platit příspěv-ky a účastnit se schůzí spojených obvykle s konzumací hrazenou z prostředků nadace."

 

Ke zmíněným výsadám ještě patří právo chlubit se svým členstvím. Příznačné je, že to nikdo nedělá (proč asi). Pozoruhodná je ovšem slabost těchto lidí pro všechno, co je z kamene. Čím starší, tím lepší. Za megalitickými kromlechy a dolmeny jezdí nadace do ciziny a nad fotografiemi pak v hospodě všichni společně vzdychají. Blatenskému kraji, kde má nadace sídlo v nejmenované vísce (členové sem za svým generálním ředitelem většinou dojíždějí z Prahy), však jejich vášeň docela prospívá.

 

Kromě čtyř menhirů, jejichž vztyčení Menhirostav ospravedlňuje tvrzením, že kdysi buď opravdu stály, nebo si alespoň stát zaslouží, věnují členové nadace neutuchající pozornost i drobnějším kamenným pozůstatkům z minulých století. Registrují a opečovávají smírčí kříže, vracejí na místo staré hraniční kameny, stručně řečeno - jsou ochotni opravit kdejakou rozvalinu.

 

"Poznal jsem některé členy, když pro nás připravovali velmi úspěšnou příručku Průvodce Blatenskem," říká ředitel blatenského muzea Mgr. Karel Petrán. "Péče o památky, na které my nemáme peníze ani sílu, je pro ně koníčkem. Jiní chodí na ryby nebo houbařit, tihle čistí a zvedají kameny. V dnešní mizérii za jejich snahu zaplaťpánbůh."

 

Před čtyřmi lety členové nadace jeho narušené a zčásti zřícené zdivo opravili. Letos při kontrole zjistili, že zub času a čísi nenechavé ruce opět pracují"Pro mě jsou záhadou a osobně jim říkám ufouni," tvrdí Alexander Rayman, vzdálený příbuzný a dobrovolný správce bezprizorného torza majetku šlechtického rodu Enisů. Se členy nadace se seznámil, když si vzali do práce společnou novogotickou hrobku Enisů a Battagliů, a nedá na ně dopustit. "Jsou jak z jiný planety. Nikdo o nich neví, ale najednou se někde objeví, udělají takovou tu drobnou špinavou práci, do které se nikdo z místních nehrne, a zase zmizí ..."

 

Nutno dodat, že sami členové nadace vidí své pohnutky bez příkras. "Člověk nemůže furt jenom chlastat," říká bez obalu pokladník Menhirostavu Josef Hora, promovaný inženýr, který zanevřel na chemii a pracuje jako stavební dělník. "Díky akcím Menhirostavu navíc často pijeme venku, na zdravém vzduchu," doplňuje ho věčný student, jehož jméno už všichni zapomněli a používají jen přezdívku Komár.

 

NÁKAZA

 

Máme-li věřit svědectvím získaným od poněkud těkavé členské základny nadace, při ohlédnutí na pětiletou existenci Menhirostavu prý lze spatřit výhradně světlá místa. Zasvěcení o tom mohou mít své pochybnosti, ale nesmějí je říkat nahlas.

 

"Jestli má Menhirostav kromě těch postavenejch šutrů ještě nějaký pozitivní stránky? No všechny! Tys poznal nějaký záporný, pisálku?" odpověděl výhrůžně na otázku Reflexu bývalý herec Srncova Černého divadla, dnes nestydatě přeplácený zaměstnanec své stavební firmy Karel Koudelka. "Nejdůležitější je, že je tam pořád sranda," tvrdí jeho žena Veronika, baletka, která už tančí jen kolem dětí, plotny a popudlivého manžela. Je pravda, že pro malé děti i dorůstající potomky členů Menhirostavu bývají společné akce zábavou, na kterou nedají dopustit, a zúčastňují se jich proto v hojném počtu. Že jde ze strany jejich rodičů o infantilní humor, navíc poznamenaný cynismem těchto společensky velmi nepřizpůsobivých jedinců? Na tuto charakteristiku je většina členů Menhirostavu hrdá. Nejvíc generální ředitel.

 

"Přizpůsobovat se? Životu v Praze? Z rodný nekropole jsem musel utýct kvůli zachování duševní rovnováhy už před revolucí. To byl přitom ještě relativně klid. A dneska? Spěch. Stres. Strach. Krach. Mám dělat co ostatní? Rozčilovat se nad novinama? Blbnout u televize? Dřít jak votrok a večer si brát prášky, abych si nevšim’, že jsem šílenej?"

 

Smutné. Takhle ten kapitalismus nevybudujeme. Nicméně - opravy památek (a vytvoření několika nových) jsou pro zmíněný spolek polehčující okolností. A co je na celé věci nejpodivnější - chování jeho členů je zřejmě nakažlivé.

 

Nejstarší dochované náhrobky židovského hřbitova nad Slatinou pocházejí z roku 1668 a tomu odpovídal i loňský stav památky. Zřícené a sesouvající se zdi, neproniknutelné houští okolo i uvnitř. Loňský zásah nadace způsobil téměř zázrakPo loňském úklidu a opravě rozvalených kamenných zdí židovského hřbitova v lese nad Slatinou byl při pozdější kontrole na místě přistižen vesničan s kosou. Na otázku, co tam dělá, rozpačitě pokrčil rameny, že mu to nedalo. "Když je to tam teď tak pěkně upravený ..."

 

Pokus o záchranu hrobky Enisů a Battagliů v lese mezi Milčicemi a Čekanicemi pro změnu nahlodal soudnost již zmíněného Alexandra Raymana. Ten z vlastního majetku dostal v restituci zpátky prakticky jen les a zdevastovanou hájovnu na Sosnovci, čímž se ze šlechtického potomka stal soukromě hospodařící rolník. Přestože hrobka není jeho (a riskuje, že finančně vykrvácí), zaplatil materiál na novou střechu a najal tesaře, kteří dokončují, co Menhirostav započal.

 

KE KAMENI (K)ÁMEN

 

Průvodce po Blatensku, registrace hraničních kamenů a kamenných smírčích křížů tamtéž, pár znovu vztyčených velikánů, oprava několika staveb ze sedmnáctého a osmnáctého století ... S ohledem na naprostou nepraktičnost většiny svých členů toho Menhirostav stihl docela hodně. Hlavně v prvních letech své existence. Tehdy členové nadace překonávali nedostatek techniky, peněz i znalostí začátečnickým nadšením (a pracovním nasazením, které si zřejmě neuvědomovali, protože jinak u nich budí spíš posměch a opovržení).

 

"Zpočátku jsme dokonce uvažovali o tom, že by bylo dobré se rozrůst," vzpomíná generální ředitel. Jeho tvrdý pohled přitom na okamžik zjihne, ale vzápětí se mu do tváře vrací obvyklý kamenný výraz. "Dneska už víme, že nebylo."

 

K úvahám o rozšíření inspiroval nadaci studijní pobyt (také by se dalo říci nepřetržitý čtrnáctidenní flám) v Anglii a výsledky, kterých tam dosahuje organizace National Trust. "Zhruba před sto lety ji založili podobní blázni jako my," tvrdí jeden ze zakládajících členů Menhirostavu, knihkupec Tomáš Štipský. "Nepřenesli přes srdce, jak chátrá jedna polorozpadlá fara, tak ji za deset liber koupili a opravili. Pak začali organizovat sbírky, vykupovali další a další památky i ohrožené přírodní lokality. Postupně získali přízeň parlamentu, daňové úlevy i další výhody a v lepší společnosti se podpora organizace stala nepsaným pravidlem. Dnes má National Trust přes dva milióny členů, zaměstnává tři tisíce profesionálů a je největším vlastníkem nemovitostí v Anglii - kromě devíti set kilometrů pobřeží mu patří přes tři sta historických budov, dvě stě padesát zahrad a parků ..."

 

O zrod National Trustu a jeho úspěch se zasloužila obětavá ošetřovatelka, pokrokový duchovní a úspěšný právník. Ošetřovatelku (dokonce i lékařku) v Menhirostavu mají, kněze, a hlavně právníka nikoli. "Občas se najdou lidi, který chtěj’ naše akce sponzorovat. Odmítáme. Je s tím spojený strašný papírování a na to nikdo z nás nemá vlohy ani nervy," konstatuje suše generální ředitel.

 

Zhruba třítunový granitový blok se zove Zkamenělá kráva - podle pověsti jde o krutého drába, který se nejprve proměnil ve zvíře a pak zkameněl. Na poli překážel, ve škarpě pak kolem něj vyrostlo smetiště. V roce 1997 aktivisté Menhirostavu kámen vyzdBez osoby schopné organizační práce je Menhirostav předurčen spíš k zániku než k nějakým radostným zítřkům. Členové nadace to vědí a jsou s tím smířeni stejně jako se vším ostatním. V nejbližší době hodlá vedení Menhirostavu zakoupit ze skromných členských příspěvků levný úhor, kde vyroste poslední památka - hřbitov nadace. Pozemek už je vybrán a jasno je i o stylové úpravě. Místo klasického náhrobku tu bude mít každý člen jen obyčejný kámen, který si (včas!) sám najde a vztyčí.

 

Pohřební obřady budou prosté: ostatní nebožtíka uctí tím, že si u kamene připijí jeho oblíbenou značkou, ať je to cokoli.

 

Lze předpokládat, že skon některých členů nadace vnitřnosti ostatních dost poznamená (úmrtí každého člena tak vlastně urychlí i skon ostatních), ale odhodlání skupiny prý je skálopevné. Alkoholická banka, kam budou potenciální nebožtíci v předstihu ukládat nápoje pro pozůstalé, už má určeno místo v sídle Menhirostavu. "Zbývá jen vyřešit problém s uzavřením zásob," potvrzuje generální ředitel. "Od schránek musí být tolik zámků a klíčů, aby se v organizaci nemohla utvořit žíznivá frakce, která by se dovnitř dostala předčasně."


 

"Postkryptum" autora: Hrobka Enisů a Battagliů stojí v lese mezi dvěma vesnicemi a práce na nové střeše probíhají jen za denního světla. V době přípravy tohoto článku toho kdosi využil. Hledači cizích pokladů - museli být nejméně čtyři, aby dokázali nazdvihnout kamenné víko krypty - rozštípali rakve, rozházeli kosti a zničili, na co sáhli. V dnešní době je to pro majitele vlastně úleva. V interiéru hrobky už není nic, o co by se museli strachovat.

 

 


 K tématu také: /clanky/z-regionu/sibenice-v-blatne

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hahaha

(Pavel, 31. 7. 2011 21:49)

Článek: Před deseti lety v Reflexu - odstavec 2 - ..."pokud by se potvrdilo,že byl vztyčen uměle"... hahaha... takže menhiry v dávných dobách, podle tohoto znění byly vztyčeny neuměle... už dlouho mě nic tak nepobavilo, nehledě na to, že vztyčený kámen ještě není menhir!!!