Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Turecko je náš nepřítel číslo jedna. ISIL se udrží, dokud ho USA a EU tolerují. Demence a zhýralost. Paní Merkelová a její maňáskové Juncker a spol... Znalec hovoří

3. 6. 2016

ROZHOVOR Petr Markvart, který se dlouhodobě profesně pohybuje v oblasti Blízkého východu (hlavně v Iráku a Sýrii) a v Africe říká, že Islámský stát se udrží, dokud budou Spojené státy a Evropská unie tiše tolerovat jeho financování a podporu z Turecka, Saúdské Arábie i z dalších zemí. Dále se vyslovuje k budoucnosti Sýrie a Iráku a zda se tyto státy nerozpadnou. Turecko je podle něj náš nepřítel číslo 1. A svou hru s Kurdy hrají i Rusové.

Turecko je náš nepřítel číslo jedna. ISIL se udrží, dokud ho USA a EU tolerují. Demence a zhýralost. Paní Merkelová a její maňáskové Juncker  a spol... Znalec hovoří
Foto: Debatní klub
Popisek: Petr Markvart v Debatním klubu

Jak odhadujete další vývoj v Sýrii? Agentura Reuters referuje, že Asad bojuje proti Daeši a Frontě an-Nusrá. Budou se Američané snažit zapojit do bojů (či zapojit své spojence) a „urvat“ co nejvíce území, aby ho neobsadil Asad? Spojené státy uvedly, že odmítají návrhy Ruska na společný postup v Sýrii. „Nikterak nespolupracujeme, ani nekoordinujeme své operace v Sýrii s Ruskem,“ prohlásil tiskový mluvčí Pentagonu a kapitán námořnictva Jeff Davis. Spojené státy prý i nadále odmítají pozemní invazi do Sýrie. Přesto velitel amerických ozbrojených sil pro Blízký východ nedávno zemi navštívil...

Válka v Sýrii vstoupila do svého dalšího stadia. Oficiálně platí již měsíc příměří mezi vládou a některými povstaleckými skupinami, pokračuje však boj proti Daeši, Džabhat an-Nusrá, Ahrar aš-Šám a Džajš al-Islám, které jsou považovány za skupiny teroristické. Nelze nevidět, že i od takzvaných opozičních skupin, které jsou součástí uzavřeného příměří, se občas oddělují skupinky pokračující v boji proti vládě a v teroristických útocích proti civilnímu obyvatelstvu. Příkladem byl dvojitý koordinovaný útok ve městech Tartús a Džablé považovaných donedávna za „bezpečné zóny“ plně pod kontrolou vlády, který proběhl minulý týden. Vzhledem k tomu, že žádné elementy čtyř z příměří vyloučených skupin se v okolí těchto měst nenacházejí, šlo s vysokou pravděpodobností o teroristické útoky lidí, které naši spojenci eufemisticky nazývají „umírněnou opozicí“. Vzkaz Asadovi a Syřanům byl jasný: nevzdali jsme to a máme na to zaútočit kdekoliv.

Představte si, že syrská armáda se svými spojenci nyní bojuje simultánně na šesti až sedmi frontách. Klíčové je přitom, že všechny skupiny, proti kterým bojuje, mají přístup k hranicím, a tím k přísunu posil, peněz, techniky, zbraní a munice. Tam, kde se podařilo teroristy od těchto přeshraničních zdrojů odříznout (typický je příklad měst Homs a Hamá), došlo k uklidnění a hrozí tu pouze uvedené teroristické útoky.

Odmítnutí nabídky Ruska na společný postup v boji proti Daeši a dalším teroristickým skupinám je jasnou odpovědí na otázku, o co vlastně americké zahraniční politice v Sýrii jde. Tím je absolutní vyčerpání vlády a jejích spojenců pro jednání o „budoucím uspořádání Sýrie“ a udržení co největšího území pod kontrolou kohokoliv jiného než syrské vlády. Turecko již několikrát vojensky intervenovalo na syrském území, když už se zdálo, že by mohly důležité pohraniční body jako Azaz a Bab al-Hawa padnout do rukou syrské armády nebo jejích kurdských spojenců.

Jsou Kurdové „pod kontrolou“ Američanů? Jaký je nyní vztah mezi Tureckem a USA? Erdogan se do Američanů ostře opřel právě kvůli Kurdům...

Kurdská problematika jak v Iráku, tak i v Sýrii je velmi komplexní a není možné pustit se do její analýzy bez historického výkladu, který by zasluhoval vlastní samostatný článek. Proto tedy jen stručně. Kořeny dnešní kurdské domobrany Jakinajen Parastina Gel (YPG) sahají do dob, kdy ze Sýrie vedli guerillovou válku proti Turecku Abdalla Öcalan a jeho levicová Kurdská strana pracujících (PKK). Turecko a Sýrie se v roce 1998 dohodly na společném postupu proti stále nepříjemnějšímu PKK a výsledkem bylo zatčení a vydání Öcalana a marginalizace PKK.

Po vypuknutí nepokojů v převážně kurdském městě Kámišlí na severu Sýrie v roce 2004 (v nichž hrál velmi ostudnou roli i v Česku adorovaný „fotbalový trenér“ Osama Abdul Mohsen, jenž vešel ve známost křivým obviněním maďarské novinářky Petry László z podražení nohou, když se snažil ilegálně vstoupit na území schengenského prostoru) byla založena nová kurdská politická strana Demokratického svazu (PYD), která se stala hlavní tribunou opozice syrských Kurdů proti syrské vládě i proti přeshraničnímu teroru ze strany tureckých vojenských a bezpečnostních sil.

Na ochranu proti těmto „přirozeným nepřátelům“ vznikly poté jednotky domobrany YPG, které se v období krize, kdy Daeš málem opanoval významné pohraniční město Kobani, staly nejdůležitější silou v boji proti těmto i některým dalším teroristickým skupinám. V roce 2015, kdy už YPG kontrolovaly drtivou část hranic s Tureckem a severních oblastí Sýrie, se sice staly součástí takzvaných Syrských demokratických sil (SDF), avšak neznamená to, že by na svůj původní plán, tedy osvobození a částečnou autonomii severních oblastí Sýrie rezignovaly.

O tom, jak dobře umějí Rusové hrát kurdskou kartu (vždy vzpomínám s úctou na skvělé vztahy, kterými ve všech kurdských oblastech disponoval bývalý ruský ministr zahraničních věcí a premiér, vloni zesnulý Jevgenij Primakov), svědčí i to, že Moskva se stala prvním městem, kde byla v únoru 2016 otevřena kancelář kurdské strany Demokratického svazu (PYD). Rusové jednoznačně podporují autonomii pro severosyrské kurdské oblasti, jež byla ostatně přislíbena syrskou vládou již v roce 2012.

Z tohoto úhlu pohledu vyhovuje kurdské autonomní hnutí i Američanům, i když jejich úmyslem je spíše povzbudit toto hnutí až k separatismu, a oslabit tím syrskou vládu. Proto i nynější velmi chladné vztahy s Tureckem, protože kurdský separatismus v Sýrii se nutně přelije do obdobného hnutí v Turecku, kde žije Kurdů 18 milionů (Kurdové sami uvádějí počet až 25 milionů). Nyní je otázkou, čí řešení bude životaschopnější.

 

Jak dlouho se ještě může udržet Islámský stát?

Dotehdy, dokdy budou Spojené státy a Evropská unie tiše tolerovat jeho financování a podporu z Turecka, Saúdské Arábie i z dalších zemí. Když jde o to, zmrazit aktiva suverénních zemí (Irák, Libye, Sýrie), stačilo k tomu vždy několik desítek hodin, ale o uzavření finančních toků pro Islámský stát se ještě ani nezačalo jednat. Přitom všichni dobře víme, že jde o základní předpoklad pro zdolání této hydry.

Mluví se o tom, že by se Sýrie rozdělila zhruba na tři části – kurdskou, Asadovu a protiasadovskou. Podaří se podle vás udržet jednotnou Sýrii? A udrží se Asad u moci?

Jak už bylo řečeno, všichni regionální i globální hráči mají nějaké vlastní představy o budoucím uspořádání Sýrie. Samotných Syřanů se však nikdo moc na jejich názor neptá. Různé zahraniční skupiny sponzorované tou či onou zemí uplatňují nejrůznější požadavky od odstoupení prezidenta Asada až po územní nároky. Syrská vláda je v tuto chvíli příliš slabá na to, aby rozhodla věc vojensky, a proto musí jednat. Současná syrská ústava potom neumožňuje nějaké územní drobení či dělení. Proto nejzazším ústupkem vlády může být nabídka autonomní správy. Ta kurdská už je na stole čtyři roky. Další problémovou oblastí, kde bude potřeba tuto otázku řešit, budou ortodoxně sunnitské oblasti v povodí řek Eufrat a Chábúr a oblast provincie Idlib, které jsou však v současnosti pod kontrolou Islámského státu a Džabhat an-Nusrá. Pravděpodobně velmi složitě se bude hledat modus vivendi i pro rozdělené Aleppo.

Není žádným tajemstvím, že všechny zainteresované strany včetně Rusů si odchod prezidenta Asada v nějakém budoucím časovém horizontu umějí představit. Stane se tak však pouze tehdy, až budou existovat bezpečnostní záruky pro náboženské menšiny na jedné straně a pro většinové syrské sunnity hanífovské školy na straně druhé. Obě skupiny se samozřejmě umějí domluvit samy (ostatně v pestré nábožensko-etnické mozaice žily celá staletí bok po boku v míru, dokud se nestaly rukojmími zahraničních zájmů), ale je třeba zamezit zejména zahraničnímu vměšování a rozdmýchávání nenávisti. V Evropě takové jednání kriminalizujeme a na Blízkém východě je budeme podporovat?

Jaký je teď vztah mezi USA a Saúdskou Arábií? Hovořilo se o ochlazení vzájemných vztahů a o výhrůžkách ze strany Saúdů kolem 11. září... Tereza Spencerová říká, že se Spojeným státům už Saúdové zcela vymkli z kontroly a jedou si „neřízeně“ na vlastní pěst...

Každý z řečených regionálních i globálních hráčů teď hraje hru „urvi, co můžeš“. Saúdové jsou navíc nebezpeční všem svým vlivem na celkovou produkci ropy, a tím tedy i na její cenotvorbu. Postupující demence krále Salmana, rozmáhající se drogová závislost dalších členů královské rodiny, jejich zhýralý a neislámský život, jakož i stále složitější ekonomická situace této ropné monarchie jí jistě na stabilitě nepřidávají. Stačí se podívat na žalostné výsledky jejích moderně vybavených ozbrojených sil v přeshraniční agresi proti jemenským Zájedovcům a posoudit, jaká je jejich reálná vojenská síla. V okamžiku, kdy Saúdům dojdou peníze, kterými dnes korumpují okolní vládce a vykupují si jimi svoje dominantní regionální postavení, hydra domácí války dostihne i je.

 

Jaký očekáváte vývoj v Iráku. Vypadá to, že Kurdové nebudou chtít akceptovat jednotný Irák... Rozpadne se podle vás Irák?

Rozpad Iráku by byl závažným signálem pro všechna současná i potenciální separatistická hnutí v oblasti a vyvolal by nutně další vlny migrantů. Podstatně by posílil vliv šíitů a Íránu a povzbudil k vytvoření jednotného Kurdistánu (především na úkor Turecka), ale i různých dalších především arménských, turkmenských entit s křesťanskými i dalšími menšími islámskými konfesemi. Udržovat Irák vnitřně rozdělený a oslabený je jedna věc a přát si nebo pracovat pro jeho rozpad je věc druhá.

Co říkáte dohodě EU s Tureckem ohledně migrace a tomu, jak v praxi funguje?

Co k tomu chcete slyšet? Moji předkové bojovali proti Turkům a hnali je z Balkánu pryč. Dnes si je chceme koupit, aby zachraňovali bezpečnost Evropy před ekonomickými migranty, jejichž pohyb jsme svojí hloupou zahraniční politikou pomohli právě Turkům a Saúdům vytvořit. Je ostuda, že se o něčem podobném i naším jménem vůbec jednalo. Paní Merkelová a její bruselské maňáskové divadlo Tusk – Juncker – Schulz by zasloužilo buďto internaci v ústavu pro duševně choré, nebo soud za vlastizradu.

Co říkáte tomu, že Merkelová podporuje stíhání německého satirika za urážku tureckého prezidenta?

Svědčí to pouze o hlubokém úpadku naší kultury a demokracie. Na jednu stranu podporujeme různé provokatéry a vysmívače víře, kultuře našich předků a tradicím, což nazýváme „svobodou slova, projevu a tisku“. Když si potom někdo jiný udělá dobrý den z našeho současného nepřítele číslo jedna, kterým se Erdogan (navzdory nebo právě proto, že Turecko je také členem NATO) nepochybně v průběhu migrační krize stal, budeme ho kriminalizovat? Zákony jsou tu od toho, aby chránily hodnoty, a ne nějaké potentáty, kteří vraždí vlastní obyvatelstvo a vyhrožují nám zintenzivněním migračních vln.

 

Také se objevují varování, že další vlny migrace mohou nyní zase přijít z Afriky...

Neschopnost řešit smysluplně současnou migrační krizi posiluje postavení převaděčských gangů a jak ekonomické, tak i bezpečnostní poměry v mnoha afrických zemích k migračnímu řešení přímo vyzývají. Rada EU, která by nás měla chránit, na svém dubnovém zasedání vyčlenila na posílení protiimigračních opatření pro Libyi 150 milionů eur. Kdo však očekával, že budou tyto prostředky použity na ostrahu vnějších libyjských hranic (v podstatě tří až čtyř frekventovaných tras z Afriky), byl jistě překvapen, neboť většinu prostředků spotřebuje vybavení a výzbroj nové libyjské pobřežní stáže!

Takže namísto toho, abychom Libyi pomohli zabránit v tom, aby migranti vstupovali na její území, budeme je chytat až ve Středozemním moři na jejich cestě do Evropy a tiše předpokládat, že libyjská pobřežní stráž je disciplinovaně dopraví zpět do vlastní země, zbídačelé domácí válkou. Dovedu pochopit, že pánové v Radě EU podlehli zájmům loďařské lobby, která potřebuje nové zakázky, avšak rozhodnutí, které přijali je nejenom nesmyslné, ale odporuje i bezpečnostním zájmům Evropy a jejích členských zemí. Tváří v tvář takovému hlupáctví a aroganci je potom zcela logické, že Evropská unie ve své současné podobě nemůže dále přežít.

 

Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.

 

 

autor: Lukáš Petřík

 

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Turecko-je-nas-nepritel-cislo-jedna-ISIL-se-udrzi-dokud-ho-USA-a-EU-toleruji-Demence-a-zhyralost-Pani-Merkelova-a-jeji-manaskove-Juncker-a-spol-Znalec-hovori-438550

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář