Jdi na obsah Jdi na menu
 


Voroplavba na Vltavě a Otavě

6. 6. 2010
VÁCLAV KINSKÝ st.

Základní potřeba dříví spočívala v zajištění materiálu na otop, dále na stavební a jiný materiál. I dávní „řemeslníci” brzy rozeznávali rozdíly v kvalitě jednotlivých dřevin, jejich trvanlivosti i opracovatelnosti, znali rovněž význam doby těžby a způsobu ošetření dřeva. Vyhledávání a těžba dřeva v místech, jejichž vzdálenost od tehdejších sídlišť se neustále zvětšovala, si postupně žádala hledání nových způsobů přepravy zpracované dřevní hmoty. Jisté je, že způsob, jak dříví přepravit nabídla člověku již v dávnověku příroda sama. Síla vodního proudu předváděla na jaře a v čase podzimním při povodních svoji transportní schopnost.

Kdy člověk začal cíleně plavit dříví již dnes asi nezjistíme. Lze předpokládat, že dříví bylo zpočátku plaveno v nesvázaném stavu neboli způsobem dodnes užívaným a označovaným jako volná plávka či plavba. Přesně nevíme ani to, kdy byly zhotoveny první vory. Skutečností však zůstává, že problematiku voroplavby a obchodu se dřívím již řeší privilegium vydané za vlády Jana Lucemburského v roce 1316 s pozdějšími doplňky z let 1325–1356. Důležitým historicky doloženým materiálem, který dokumentuje rozvoj existující voroplavby na Vltavě, je nařízení Karla IV. z roku 1366 o stavbě jezů a vybírání celních poplatků na určených místech. Jednalo se o Hlubokou, dále o oblast soutoku Lužnice s Vltavou, snad Újezdec, dále Zvíkov, Žďákov, Orlík, Kamýk a dvě místa v Praze.

Výše poplatků byly stanoveny i podle druhu dřevní hmoty. Karel IV. se o plavbu dříví zajímal již jako spoluvládce Jana Lucemburského, což dokazuje jeho nařízení pro pražské konšelstvo z roku 1340, které stanovovalo míry a výšky jezů v Praze. V souvislosti s rozvojem plavby dříví dochází na počátku 14. století k úpravám vodních toků, především Vltavy. Přestože technické prostředky a jejich stupeň vývoje neodpovídaly představám dnešní doby, opravují se a modernizují se již existující jezy. Dochází k výstavbě jezů zcela nových. V 15. a 16. století se na Vltavě i Otavě objevují nové typy propustí, zvaných pak po dlouhou dobu „němčiny”, případně „jemčiny”, neboť první stavby tohoto typu stavěli na našich řekách Němci.

Jednalo se o vorové propusti, které oproti dosavadním měly po stranách křídla – roubené stěny z kulatiny, které ohraničovaly prostor propusti. Byly vyplněny kamennou rovnaninou pro zvýšení odolnosti za velkých povodní. Rovněž byly účinnou ochranou proti účinku jarního odchodu ledů, jevu kterému se v Povltaví a Pootaví dodnes říká „dřenice”. Jsou řešeny také vzájemné vztahy plavby a provozu mlýnů. Jezy měly pro plavbu i provoz mlýnů klíčový význam. Vždyť například jen v úseku Budějovice – Týn nad Vltavou bylo v 16. století postaveno 9, v úseku Týn nad Vltavou – Kamýk 15 nových propustí tohoto typu.

S rozvojem plavby dříví nabývala na významu také přeprava ostatních výrobků a materiálu, především soli z Rakouska. Cesta tohoto strategického zboží ke spotřebiteli byla tehdy složitá a její přepravě bránilo mnoho úskalí. Z Gmundenu do Českých Budějovic byla dopravována na vozech tažených koňmi. V úseku Budějovice – Týn nad Vltavou byla sůl přepravována na lodích i vorech do císařské solnice. Přeprava soli na vorech představovala pochopitelně velká rizika, proto se jí plavci snažili vyhnout. Zakazoval jim to mandát Rudolfa II., který mimo jiné stanovoval, že každý vrátný musí zarazit pramen u solnice v Týně nad Vltavou, kde mu solní písař určil množství soli k přepravě, nebo vydal potvrzení, že sůl ze solnice je vyvezena. Pak teprve mohl nakládat na pramen jiné zboží nebo plout bez nákladu. Sankce za nedodržení tohoto nařízení byly tvrdé, všechna dřevní hmota pramene (jednalo se cca o 50 – 80 m3 objemu dřevní hmoty při délce vorů 7,10 – 11,82 m) byla zabavena ve prospěch císařské pokladny. Český plavec již tehdy hledal způsoby, jak nařízení obcházet. Aby se vyhnuli zdržení v Týně nakládkou soli a riziku přepravy, sestavovali vrátní prameny ze dřev vlhkých a mokrých. Tyto prameny se pro velký ponor k přepravě soli nehodily. Kromě soli a dříví bylo na vorech často přepravováno obilí, živá drůbež, zvěřina, ale i vápno a najdeme i záznam o přepravě živých ryb.

Na přelomu 17. a 18. století dochází k rozsáhlému mýcení lesů podél toku Vltavy i Otavy, citujeme-li dobové kroniky „překotným kácením lesy se nešetří”, a tak dřevo musí být k břehům řek dováženo i z revírů vzdálených až na 1,5–2,5 míle tj. cca 11–20 km.

Otázky trvalé splavnosti řek, zejména Vltavy, jsou v 17. a 18. století stále aktuální. Z historických pramenů se dozvídáme o řadě návrhů i provedených akcí na „čištění koryta”, tedy plavební dráhy. Mimořádně významný je návrh plánu, datovaný rokem 1730, který počítá se stavbou řady závěrů a přehrad na toku, ve kterých by se voda zadržela a ve vlnách znovu vypouštěla. Tento systém umožňoval postupnou plavbu pramenů – takto by bylo možno plavbu pramene z Týna do Prahy uskutečnit ve třech etapách. Pro finanční náročnost záměru na stavbu přehrad na této části vltavské cesty bylo potřeba času ještě dvou století, aby se dalo hovořit o realizaci staveb. Leč to již nebyly projekty na podporu voroplavby, nýbrž proti ní.

Roku 1764 byla ustavena stálá navigační komise, složená z odborníků pověřených regulačními pracemi. K financování činnosti komise a jejích plánů je k roku 1766 zřízen navigační fond. Komise byla postupně změněna na navigační stavební ředitelství, podřízené pražskému guberniu.

V této době dochází k úpravám důležitých jezů. Konstrukční změny prováděné v letech 1770–1795 spočívají ve zrušení stávajících vrat i němčin se zvýšeným prahem. Ty byly nahrazeny propustmi se dnem vyloženým kulatinou pokládanou ve formě tesaných prahů ve směru plavby. Z jezů známých až do napuštění vodního díla Orlík to byly stavby na Žďákově, Podskalí, Techniči a Kamýku.

Z dob panování Marie Terezie nalézáme záznamy i o úpravách ostatních jihočeských řek a potoků na Novohradském a Krumlovském panství. Záměrem bylo otevřít vltavskou vodní cestu i v nejvyšších polohách pohraničních hor. Nestálost výšky vodní hladiny a přírodní překážky, například pověstná Čertova stěna, tomu však brání. Proto se hovoří stále častěji o propojení toku Vltavy v horních šumavských revírech plavebními kanály s povodím Dunaje. Vzkvétající obchod se dřevem a tím i péče o splavnost toků v těchto lokalitách spočívaly tehdy na organizačních schopnostech lesnických odborníků.

Krumlovské lesní ředitelství Schwarzenbergského majetku, jmenovitě lesmistr Gfellner přizval v roce 1780 k problému řešení splavnosti Vltavy u ?ertovy st?ny ing. Josefa Rosenauera. Tehdy p?ta?ty?icetilet? kn??ecí lesní inženýr, který v roce 1779 složil s výtečným prospěchem zkoušku pro zeměměřiče a byl zároveň jmenován „přísežným zeměměřičem”, se ujal tohoto zadání. Jeho velkorysost a projekční invence je dokumentována v návrhu řešení plavebního obtokového kanálu, dlouhého cca 1 km, širokého dle původního návrhu na proplouvání vorových tabulí o šířce 9 m. Spádnost tohoto navrženého kanálu byla 30m na jeden běžný kilometr. Krátce na to pozměnil návrh na šířku kanálu na 5,7 m – prudký spád kanálu navrhl řešit systémem dřevěných brzdících soustav. V té době se již Rosenauer zabýval ideou na umožnění plavby dříví z povodí Vltavy do povodí Dunaje. Šlo především o zpřístupnění pralesních masivů v revírech Želnava a Stožec. V roce 1789, kdy bylo započato se stavbou tohoto významného díla, tzv. Schwarzenberského kanálu – dnes obnovované technické památky – bylo zároveň upuštěno od řešení splavnosti Čertovy stěny a to zejména pro vysoké finanční náklady.

Obdobným problémem byly i překážky na bystřinném toku horní Otavy. Voroplavba byla provozována až do přelomu 17. a 18. století pouze na úseku Strakonice – Zvíkov. Na Otavě nad Strakonicemi bylo tehdy kromě volné plavby polen a klád doloženo i splouvání samostatných, úzkých vorových tabulí. Na dolním otavském úseku vznikala pak během staletí stálá, ale i přechodná vaziště, z nichž mnohá přečkala až do našich dob. Podrobněji si je popíšeme v některém dalším čísle Otavínu a to i s místopisem těchto lokalit.

V 18. století se jako nový prvek objevuje prodej dřeva k plavbě přímo v lese, tedy „u pařezu” tj. dříví pokáceného, zpracovaného a roztříděného. Také se vyskytuje způsob prodeje dřeva v ucelených partiích lesních porostů tzv. „na stojato”. Znamená to radikální změnu situace, neboť velká panství, ale i města dosud tuto činnost zajišťovaly ve své režii.

Zde vzniká příležitost pro zcela novou podnikatelskou skupinu lidí, kteří jsou samostatnými obchodníky, ale zároveň plavci, později již jen tzv. „plaveckými faktory”. Z jejich řad vzešli skutečně úspěšní podnikatelé-průkopníci jako např. Lanna, Bubeníček, Renner a řada jiných. Další jako faktoři, překupníci či zprostředkovatelé předávali řemeslo dalším generacím svých rodů. Obdobné to bylo i s vlastní vrátenskou a plaveckou profesí, která se na Vltavě i Otavě přenášela na několik generací.

Se vzrůstajícím průmyslem se zvyšuje i poptávka po dřevní hmotě. Je zájem zejména o dřevo stavební. To nutí plavce k co nejvyššímu využití doby vhodné k plavbě na řece. Odstraňování překážek a realizaci staveb, umožňujících plavbu i při nižším stavu vodní hladiny, řeší stát, zemské úřady i jednotlivá panství a města celé 18. a 19. století. Současně s tím vzniká potřeba vhodných pracovních sil, především vrátných a profesionálních lesních dělníků – plavců. V povodí horní Otavy dochází ke vzniku nových plaveckých sídel, posléze pak i v oblasti dolního otavského toku mezi Strakonicemi a Pískem.

Plavba byla stále převládajícím způsobem pro přepravu dřeva, potřebného v Praze, ale i v Německu. Politické i ekonomické důvody, zejména počátkem 19. století, ovlivňovaly podstatně i plavbu na našich řekách. Hospodářský bankrot v roce 1811 a situace po něm znamenala zvýšení cen dřeva a tím i rozmach plavby. Postupně již nebylo k této činnosti potřeba souhlasu vrchnosti, docházelo rovněž k rušení většiny cel a poplatků. Veškerá cla na českých řekách, kromě Výtoně, byla zcela zrušena až v roce 1870.

V polovině 19. století dochází k rozdělení vodních toků na říšské a zemské. Vltava na toku od Českých Budějovic do Mělníka byla zařazena do toků říšských. Otava, tehdy již splavná i v horní části toku, byla od Rejštejna až po ústí do Vltavy pod Zvíkovem zařazena do toků zemských.

Vltava nad Budějovicemi, ale i části ostatních jihočeských řek byly postupně zařazeny do zemské správy. Nezařazené části toků, a to nejen v jižních Čechách, ale v celém mocnářství, neměly žádného „správce”.

V druhé polovině 19. století si postupující industrializace vynucuje rychlou přepravu nejen surovin, ale i zboží a posléze i osob. V oblasti Prácheňského kraje jsou budovány železniční tratě. Ve svých začátcích však železnice nebyla pro plavbu výrazným konkurentem. Období konce 19. a počátku 20. století můžeme směle označit za „zlatý věk” otavské a vltavské voroplavby. Ilustruje to i následný stručný číselný výčet důležitých dat. Rozšířila se i možnost a potřeba vývozu dřeva do Německa, kam se do poloviny 19. století splavovalo 10 -20% všech pramenů plavených do Prahy. Například v roce 1897 je z celkového množství 516.000 m3 splavené hmoty vyvezeno 505.000 m3 do Německa.

Každoroční objem splavovaného dřeva na Vltavě a jejích přítocích byl do roku 1914 stabilní. Omezení znamenala I. světová válka v letech 1914 až 1918. Po roce 1919 dochází ke zlomu v údajích o objemu plaveného dříví. V roce 1927 bylo splaveno maximální množství hmoty v poválečném období, a to celkem 302.087 m3 a z toho 257.113 m3 činil vývoz do ciziny. Podobně tomu bylo i v roce 1928 (271.120 m3). Poté nastal zlom, který znamenal trvalý pokles množství splavované hmoty. V létech 1935 – 1940 bylo v průměru splavováno ročně cca 150–160.000 m3 . V letech 1940 – 1943 v důsledku katastrofálních lesních polomů v naší oblasti byl objem voroplavby přechodně vyšší.

Po roce 1945 pak zásadní omezení znamenalo zastavení vývozu dříví do Německa. Stavba přehrady Slapy znamenala konec voroplavby do Prahy a dále. Poslední prameny propluly Prahou v roce 1947. Pozdější voroplavba v letech 1948–1960, především pro stavební potřebu přehrad, znamenala jisté oživení. Byl to však již zcela sebezničující akt, kdy voraři plavili dřevo na stavby, které znamenaly trvalý zánik jejich řemesla – voroplavby, trvalý zánik života, obyčejů a zvyků lidí „od vody”. Bylo to zejména v létech 1955 – 1960 v naší oblasti pro stavbu vodního díla Orlík. A tak vody Otavy i Vltavy nesly poslední prameny v roce 1960.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář