Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohled do ložnice s postelí zdobenou klíči

Tajemná tvář na zámecké fresce

TOULKY

Rolník si setřel pot z čela. Hrbil se nad jednoduchým pluhem a chtěl si na chvilku narovnat záda. Vtom zahlédl, jak se v hlíně cosi zatřpytilo. Mámí ho zrak? Tak jako tisíce lidí před ním i po něm snil o náhlém zbohatnutí, které by ho osvobodilo od nekonečné dřiny. Plahočil se na políčku od kuropění do soumraku a stěží uživil sebe a rodinu. Kolikrát kručení v žaludku přehlušil jen spánek. Znovu se sehnul a tentokrát až k brázdě. Nemýlil se! Vyoral zlato vytvarované do podoby klíče. Odemkne si jím lepší budoucnost? Zatímco nález otáčel v prstech, upoutal jeho pozornost neobvyklý ruch na nebesích. Sotva zdvihl oči, uviděl ji. Zjevila se mu samotná Maří Magdalena. Takže nešlo o obyčejný nález pokladu, ale o zázrak. Což zřejmě oráče moc nepotěšilo.

Pokud Ježíš Kristus za ním poslal jednu ze svých nejvěrnějších žaček, která ho jako první spatřila po zmrtvýchvstání, jistě tím chtěl zdůraznit mimořádný význam klíče. Takový objev nešlo utajit a někde dál od vsi prodat. Oráč se rozloučil s úvahami o spravené střeše a koupi krav. Pokorně odevzdal zlatý klíč vladykovi, který vlastnil osadu a přilehlé malé panství. Pověst nezachovala jméno nešťastného nálezce. Po předání klíče už na něm vlastně nezáleželo. Klíč si totiž do znaku dali vladykové a později rytíři ze Lnář. Jim měl přinášet štěstí a bohatství. V to věřili také četní pozdější majitelé panství, i když už měli jiné erby. A tak se klíč objevil rovněž ve výzdobě ložnice v pozdějším barokním zámku. Měl napomáhat při získání potřebného dědice. Pokud si však spáči přáli raději peníze, pak jim jejich sny vyplnil. Prý ale nesplnil obojí najednou. Museli si vybrat, co chtějí víc. Kouzelný nález z legendy se údajně odrazil i v německém názvu pozdější tvrze, který si čeští obyvatelé ve středověku »přeložili« jako Klíčumburk.

 

Zlatý klíč na modrém poli

Bažinatá oblast v jinak převážně kamenitém kraji lákala k osídlení již dávno. Pozůstatky po lidské přítomnosti jsou staré asi 2700 let. V té době šlo ale najít i příhodnější místa, a tak pár původních chatrčí doplnil v raném středověku kmen Dúdlebů. První doložený vlastník osady byl podle odborníků Oldřich ze Lnář, o němž je zmínka z roku 1313. Prý byl německého původu, ale nikdo netuší, kde se tedy v této oblasti vzal. Pokud ale jeho rodový znak klíč je umístěn na modrém poli, neznamená to jen vhodný podklad pro zvýraznění zlaté barvy. Stejně tak může symbolizovat základ bohatství vladyků ze Lnář, kterým se staly rybníky. První tady šplouchaly už kolem roku 1320. Měly splňovat především obrannou funkci a chránit ves proti zničujícím povodním. Později ale přišla výzva Karla IV., který nabádal k budování dalších. Rytíři ze Lnář uposlechli a vyplatilo se jim to. Poslední rytíř z jejich rodu Vilém však zapomněl požádat klíč o mužského potomka, a tak lnářské zboží po přeslici přešlo v roce 1406 na Zmrzlíky ze Svojšína.

Z jejich doby se dochovala z roku 1465 první zmínka o lnářské gotické tvrzi. Její přestavba na renesanční zámeček proběhla za dalšího z majitelů, kteří se zde střídali, Volfa Novohradského z Kolovrat. Vypráví se, že pro budování nových rybníků získal slavného rožmberského regenta Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Odborníci vidí jeho dílo v rybnících s obtočnou stokou. Je ale vůbec možné, aby ho Petr Vok půjčil na práci v okolí Lnář?

 

Volfova touha po dědictví

Kronikář Václav Březan pilně zapisoval cesty Petra Voka i návštěvy šlechticů u něho. Záznamy dokládají časté styky obou mužů. A nejen to. Ctižádostivý Volf Novohradský z Kolovrat si připravoval půdu pro to, aby vyfoukl rožmberské dědictví Švamberkům. V listopadu roku 1600 se konala velkolepá svatba: »Novembris die 7., v outerý po sv. Linhartu, pan vladař domu rožmberského veselí svatební hlučně se vším dostatkem a oupravou panu Janovi hraběti z Serynu, ujci svému, a panně Marii Magdaléně šlechtičně z Kolovrat, pana Volfa Novohradského z Kolovrat a paní Judit Kolovratové ze Šternberka dceři, na Krumlově Českém strojiti dáti ráčil.«  Kronikář však nesdílel Volfovo nadšení ze svazku synovce Petra Voka s jeho dcerou a trpce podotkl k rozchvacování rožmberského majetku: »Pěkně se ta svatba okvasila, nežli že čistě kradli stříbro, šatstvo ložní, a to čeládka některých hlavatých.«

Jan Zrinský ze Serynu byl už v té chvíli dědicem panství Rožmberk a Libějovice a patronem kláštera ve Vyšším Brodu. Proč si ale neurvat víc? Kronikář zapsal i pro něj nepochopitelnou štědrost zadluženého Petra Voka, který musel rozprodávat majetek, ale v červnu roku 1601 koupil dům na Hradčanech, který obratem daroval Volfovi Novohradskému z Kolovrat. Vzbudilo to údiv i mezi předními úředníky země: »Nebo sice jměl dobrů břitvu toho času pán z Kolovrat, kterouž pana Rožmberka holil, jakž s ním šprýmoval pan Kryštof Tlustý z Lobkovic, nejvyšší hofmistr Království českého.«

V souvislosti s Petrem Vokem jsou ale Lnáře uváděny především jako místo důležité schůzky s významnými zemskými úředníky v roce 1608. Na Volfově panství došlo podle historiků ke stmelení stavovské obce a k dohodě o postupu, který vyvrcholil tlakem na císaře Rudolfa II. k vydání Majestátu v roce 1609.

To už se ale pranice o rožmberské dědictví chýlila k rozuzlení. Václav Březan napsal k roku 1609: »18. januarii, toho dne na neděli, v třetí hodinu na noc umřel na Lnářích pan Volf Novohradský z Kolovrat nejvyšší komorník Království českého. Divný boží soud! Ten se strojil dědicem býti statků rožmberských. Pochován 29. martii v kostelíku ve Staré Boleslavi.« V dubnu téhož roku byla obnovena dědická smlouva se Švamberky. Nemocný Jan Zrinský sice o pár měsíců přežil Petra Voka, ale neměl mužského dědice. Samotní Švamberkové však byli později postiženi pobělohorskými konfiskacemi.

 

Ohnivý sloup a rachocení kočáru

Když Lnáře koupil Aleš Vratislav z Mitrovic, zahájil v roce 1666 stavbu raně barokního paláce. Nezbořil či nepředělal ten původní upravený z tvrze, ale ponechal ho hned vedle jako hospodářské zázemí. Stavbu pak v roce 1685 dokončil další majitel Lnář, jejichž český název se odvozuje od pěstování lnu na zdejším panství, Tomáš Zacheus, syn Jana Černína z Chudenic. Při prohlídce interiérů zaujmou především fresky s výjevy z antické mytologie. Průvodkyně ale návštěvníky v jedné z místností upozorňuje i na nezřetelnou tvář, která na okraji zdejší fresky jakoby vystupovala z obrazu. Kdo to jen může být?

Podle průvodkyně jde o bývalého krutého správce, před nímž se třásli všichni poddaní. Jeho skutečnou podobu má zobrazovat portrét na chodbě. Sužovaní lidé ze lnářského panství si po jeho smrti vyprávěli, že za své činy nedošel pokoje. Zjevoval se hned ve dvou podobách. »Hoří! Hoří!«  hnaly se zděšené sběračky klestí z lesa, když tam poprvé spatřily ohnivý sloup. Jakmile se ukázalo, že nic nezapálí, začali se místní osmělovat. Zjistili, že sloup sice bloumá hvozdem, ale nikomu neubližuje. Pokud někoho potká, dokonce se mu hluboce ukloní. Takové zakletí připadalo lidem přijatelné.

Horší to ale bylo, když na nádvoří zámku přirachotil ohnivý kočár. Duch správce zahalený do černého pláště nasedl a popohnal pekelné vraníky. Až do svítání se pak proháněl po ulicích Lnář a v jejich okolí. »To se nedá vydržet! Při tom rámusu nikdo nemůže spát!« naříkali obyvatelé. Vrchnostenští úředníci však stížnosti zamítali: »Proti přízraku nic nezmůžeme.« Jenže nevyspalí sousedé už nemohli dál. A tak si jako vždycky nakonec pomohli sami. Vypravili se na hřbitov, vykopali ostatky správce a oddělili mu hlavu od těla. Prý toto opatření proti nepříjemným zjevením pomohlo. Někteří ale tvrdí, že ne úplně. Správce se prý prohání v kočáře dál, i když jen za bouřlivého počasí.

Za Sweerts-Sporcků na konci 18. století dosáhl rozmach zdejšího rybníkářství vrcholu. Panští vyznavači astrologie nechali dobudovat počet rybníků na 366, aby odpovídal počtu dnů v roce, včetně toho přestupného. V 19. století však cena ryb klesala a naopak stoupala poptávka po vlně. Část rybníků se proto měnila na pastviny, takže jich nakonec zbyla stovka. Lnáře ovšem rybníkáři proslavili znovu na přelomu 19. a 20. století. To zde vyšlechtili druh kapra lysce, zvaného lnářský modrák. Ve znaku Lnář však zůstal ten šupinatý, který se přidružil ke zlatému klíči.

                                                    

Miroslava MOUČKOVÁ

                                                    

Foto: autorka   

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář