Jdi na obsah Jdi na menu
 


Česká husa - živý poklad z Čech

2. 4. 2010

 

text a foto: Bc. Daniela Bukovská

Živý poklad z Čech ČESKÁ HUSA


Mezi genové zdroje patří také česká husa. Toto plemeno vzniklo z divoké velké husy a od roku 1870 bylo neplánovaně zušlechťováno přivezenými německými a francouzskými plemeny. Očekávané zlepšení užitkovosti se však nedostavilo. Naopak došlo ke zhoršení, především kvality peří. Ve 30. letech 20. století se z posledních zbytků původních selských husí, získaných především z uzavřených dvorů východních Čech, obnovila genetická informace českých hus. Dnešním cílem je zachování tohoto plemene pro příští generace v co nejméně změněné podobě. V současné době se u nás chová také česká husa chocholatá. Je o něco větší než česká husa a vyskytuje se u ní jednoduchý podbřišek a chocholka na temeni hlavy.
Jaká tedy česká husa vlastně je?


Husy na louce.

Toto plemeno sice nemůže konkurovat svou velikostí prošlechtěným masným plemenům, ale jako jedno z mála si uchovalo schopnost přirozeného pudu sezení. Husy pravidelně odchovávají housata, což je dnes mezi ostatními plemeny rarita. Chovný kmen jeden houser a jedna husa je ideální, ale plemeník může mít i husy tři. Doba, kdy si na sebe nová chovná zvířata zvykají, může trvat až tři měsíce. Někdy se ovšem také stane, že houser některou husu vůbec nepřijme a má jen jednu svoji favoritku, které dává přednost. K páření dochází brzy v zimě. Husy se páří každý den nejčastěji na vodě, ale stačí jim i větší nádoba s vodou. Snášet začínají kolem poloviny února, záleží na klimatických podmínkách. V první snášce nanesou 10–14 vajec, které samy vysedí a housata následně odvodí. Pokud se housata odeberou, snesou ještě jednu, o něco menší snůšku a opět spolehlivě vysedí housata. Housata se líhnou asi za třicet dnů. Pokud husy přirozeně odchovají raná housata, snesou pak ještě další snůšku 5–6 vajec (podnáší se), ze kterých se vylíhnou pozdější „podlíšťata“. Česká husa je nenáročná na chov a výborně se hodí do extenzívních chovů, především pastevních odchovů. Tehdy postačí dokrmovat pouze obilím na noc. Pást lze husy až do zámrazu. Velice dobře dokáže také využít tzv. statková krmiva. Po staletí si udržela svou skromnost, a proto i dnes je stále oblíbená. I přes nenáročnost na krmení vyniká výbornou kvalitou masa. Také velká výtěžnost peří, především prachového, ji dělá mezi ostatními plemeny výjimečnou. Dnes, v době alergií, je sice využití peří potlačováno, ale právě česká husa se může pyšnit tím nejkvalitnějším prachovým peřím. Jistě i dnes najde své zastánce, kteří na pravou peřinu nedají dopustit.
Husa patří mezi dlouhověká zvířata, dožívá se patnácti i více let. Jsou známé také svou vysokou inteligencí, s jistotou rozeznají domácí obyvatele, ale běda, jak na jejich území vnikne vetřelec. To vypukne poplach, který slyší i přespolní. Kdo chce ušetřit za moderní poplašné zařízení proti zlodějům, tomu mohu vřele doporučit tento husí alarm. Máme to osobně vyzkoušeno, ani myška neproklouzne. A pokud to na vetřelce nezabere, husy dost často použijí další zbraň – takové štípnutí od housera je jako stisknutí kombinačkami.


Koupel hus.

Husy jsou také poměrně vynalézavé. Letos jsme těm našim dlouhokrčkám chtěli udělat radost, a tak jsme pořídili zahradní jezírko. U nás doma je normální, že jezírko dostanou husy. My se uskromníme a bez bazénu už asi dožijem. Aby bylo vše dokonalé, vytvořili jsme v jezírku výpusť se špuntem, „holky“ musí mít přece často čistou vodu. Proti slunečnímu žáru jsme vysadili strom, aby v jeho stínu mohly husy v klidu odpočívat. A dílo bylo dokonáno! Již jen stačilo pozorovat jejich počáteční opatrné průzkumy. K naší radosti se velice rychle začaly ve vodě radostně proplouvat a potápět. Tahle podívaná je lepší než deset amerických seriálů. Naše nadšení však netrvalo dlouho, husy totiž velice brzy objevily špunt! Nejdříve jsme si mysleli, že ho vytáhly jen náhodně, ale po třetím vypuštění jezírka nám konečně došlo, že to náhoda určitě není. Mezi husami se to ujalo jako oblíbená bojovka, kdo nejdřív najde a vytáhne špunt, je vítěz. Zábavu jsme jim museli bohužel překazit, protože ani naše studna není bezedná. Stačila jedna cihla položená na špunt a měly po radosti.


Detail hlavy české husy chocholaté.

Česká husa je tedy pozůstatkem původních selských husí, které chovali naši předci snad v každé chalupě. Hody bez husí pečínky by nebyly tím pravým posvícením (martinská husa). A proč se husa servíruje právě o sv. Martinu? Jedna legenda praví, že když měl být sv. Martin (ve 4. století) jmenován biskupem, ze skromnosti se schoval v husníku, ale husy kejhaly a prozradily ho. Podle druhé legendy husy biskupa rušily při kázání a za to nyní musí pykat na svatomartinském pekáči. Tak nevím, nechám na vás čemu uvěříte … Často se husí pečínka také jedla během vánočních svátků. Naši předci husy šlejškovali pro zvětšení jater, což tehdy byla vyhlášená delikatesa. Z jedné sádelné husy se získalo 1–2 kila sádla. Dokonce i v Praze a jiných městech mnoho rodin vykrmovalo husy pro svou potřebu na pavlačích, dvorcích i porůznu v domech.
Husy se pravidelně podškubávaly, prvně asi ve stáří 9–11 týdnů, dále v intervalech šesti týdnů a škubaly se pak i zabité. Počet hus chovaných v hospodářství musel také pokrýt potřebu výbav (peřin) pro dcery. Potom se peří dralo. To byla velmi významná společenská událost, kdy se scházely panímámy (škubačky) a při draní peří probíraly veškeré společenské dění ve vsi. Vyprávěly se také pohádky, a tak se husa stala vlastně i významnou pro zachování naší lidové tvorby. Ústním podáním se po generace předávaly lidové povídačky, než se dočkaly svého zapsání. Draní peří nebo-li dračky se konaly zpravidla v zimních měsících. Dralo se přes den i večer, kdy přicházela na dračku i mužská mládež, pobavit se a pobesedovat. Při draní platila řada pověrčivých příkazů a zákazů. Například se nedralo na Nový rok, aby se nedralo i po celý následující rok. Také se nesmělo přestat s draním, dokud se nesedralo všechno peří vyložené hospodyní na stůl na začátku draní. Jinak se v dalším roce nevydařil chov hus a navíc by se nevěsta vrátila brzy domů. Husám by se prý také nedařilo, pokud by se dralo v sobotu. Nedělní draní by dokonce mohlo vést k uhynutí hus. Při draní se také nesměl jíst chléb, aby se do peří nedostaly drobky, protože pak by se do něj dali moli. Na Slovácku zase platil příkaz vyhodit peří z kuřat, slepic a holubů na ulici, protože kdyby se dalo do hnoje, ryl by na poli krtek. Pod peřinou ze slepičího peří se prý velice těžko umíralo. Sedrané peří se přiklopilo ošatkou, aby se nerozlétávalo po světnici, pápěrky se dávaly na hromadu, aby se housata držela pohromadě. Z velkého peří se dělaly peroutky. Po ukončení draček uspořádala hospodyně pro své pomocnice malou slavnost (dodernou). Ženy byly pohoštěny kávou, čajem a bábovkou, někdy i dortem.


Hejnko českých hus na vodě.

Téměř v každé vsi chodily děti ráno, ještě než šly do školy, vyhánět husy na rybník či řeku nebo obecní pastviště. Z každého statku a chalupy vyhnaly větší či menší hejnko. Večer husy opět přivedly domů. Z vyprávění babičky vím, že se husy také barevně značily, aby se poznalo, která husa kam patří. Zpravidla to však ani nebylo zapotřebí, husa je totiž náramně chytré zvíře, takže většinou trefily domů samy. Jednu příhodu, která to potvrzuje, nám babička vyprávěla. Tehdy husy nebyly všechny bílé, ale sem tam měly ještě nějaký ten flíček, pozůstatek po divokých husách. Svěřenkyně babičky ale byly všechny čistě bílé a nebyly ani nijak barevně označené. Večer hnala husy s ostatními dětmi zpátky domů z rybníka. Na návsi si je pokaždé rozdělily a každý šel se svým hejnkem domů. Tentokrát se ale k jejím sněhobílým husám přidala jedna s černou hlavou a ne a ne ji odehnat. Husa se stále družila k ostatním. Nakonec ji přeci jen odehnala. Jaké ale bylo překvapení, když se panímáma nemohla stále dopočítat všech hus. Jedna chyběla. Ano, byla to ta s černou hlavou. Někde si ji asi cestou z rybníka umazala pod vozem kolomazí. Naštěstí ji na návsi ještě našli, a tak vše dobře dopadlo. Husa moc dobře věděla, kam patří.
Tentokrát jsme se vydali na návštěvu k našemu známému chovateli, který je s celou svou rodinou nepostradatelným při jakémkoliv chovatelském dění. Je jím pan ing. Jaroslav Loukota. Je ředitelem AG produkt a. s. Šťáhlavy, takže svou lásku k zemědělství uplatňuje i v zaměstnání. Je všestranným chovatelem, v jeho chovu najdete především rozličnou drůbež, vlašky, české slepice zlaté kropenaté, kachny saské a ruánské, husy labutí, landéské a české chocholaté. Chová také ve výborné kvalitě králíky české strakáče a zakrslé beránky divoce zbarvené.


Martina Loukotová a její kraslice.

Paní domu je úspěšná chovatelka slepic plemene sasex. Také nádherně maluje kraslice. Tedy klobouk dolů, takovou trpělivost obdivuji. Najdete zde kraslice ze slepičích, ale i pštrosích vajec. Mají dva již téměř dospělé syny. Hlavně ten starší je aktivní mladý chovatel a je i chovatelem českých hus. Okolí chovatelského zařízení jim dovoluje pouštět husy na louku, což jsou naprosto ideální podmínky. Husy si zde mohou nahledat mnoho krmiva a stačí je jen trochu dokrmovat.
Se sousedy mají vskutku přátelské vztahy. Jedna jejich příhoda mě pobavila. To si prý pořídili nového chovného housera. Za pár dní přišli na zahradu a milý houser nikde. Ztráta to byla mrzutá, tak jej hledali všude kolem. Nikde nic. Jaké bylo překvapení, když ráno byl houser opět u svého hejna a tvářil se, že vůbec nikde nebyl. Vše by bylo v pořádku, kdyby nepřiběhl soused z nově postaveného domku v sousedství. V jeho novém moderním bazénu si celou noc plaval ztracený houser a když ráno přišel k bazénu, klidně se zvedl a odletěl domů. Následky celonočního plavání si jistě dokážete představit. Znečištěný bazén se tedy musel vyčistit, ale pečínka pro poškozeného souseda velice rychle napravila trochu pošramocené sousedské vztahy. Přelétavý houser podstoupil zastřižení křídel a bylo po výletech.


Kraslice z pštrosího vejce.

Husy chované v České republice jsou evidované v Plemenné knize drůbeže a chovatelé se sdružují v Klubu chovatelů českých hus. V roce 2006 bylo v Čechách registrováno kolem 170 kusů českých hus od 24 chovatelů.


Ing. Jaroslav Loukota s českým strakáčem.

Závěrem bych ráda připomněla, že husa nás od středověku doprovází nejen v životě, ale i v pranostikách. Například „o svatém Martině husa nejpěkněji zpívá“, „přejde li na Boží narození husa po ledě (25. 12.), přejde na svatého Matěje po blátě“.
Tak již zbývá jen popřát českým husám, ať se po našich dvorech a loukách prochází ještě další dlouhá staletí …
text a foto: Bc. Daniela Bukovská, zoofarma@seznam.cz

zdroj:  http://www.ifauna.cz/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář